26/5 — 1/6/2022
62. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
12. 9. 2021

NEDĚLE 12. září: Magneťák na elektrickém skútru

Můj den začíná tímto krásným výjevem: k hotelu Moskva přichází malá dívka s kouzelnou hůlkou v ruce. Přistoupí k posuvným dveřím, mávne kouzelnou hůlkou a dveře se otevřou. Znovu vychází ze dveří, mávne ještě jednou, dveře se otevřou .... ta malá je na sebe tak pyšná. Umí přece kouzlit!

Dnešní agenda je šílená. S pomocí Míly a Petry začínám rozhovory s porotci. Všichni se snaží odpovídat na mé otázky velmi seriózně (což je divné, protože celý koncept těchto rozhovorů je hlavně o „kladení odlehčených otázek“) - výsledek si brzy budete moci přečíst zde na této webové stránce. Mezitím dělám rozhovor s Bertrandem Desrochersem o filmu PŘÍBĚH Z BRIXTONU. Varoval jsem jeho scénáristu Ruperta, že pokud se k rozhovoru nedostaví, bude navždy spjat s přezdívkou Zbabělec. A tak to i bude! Při našem prvním setkání jsem Ruperta (tedy Zbabělce) požádal, aby mi vymyslel extra hnusnou otázku, kterou mám Bertrandovi položit, a ze které by byl celý paf. "Co Vám jako nebarevnému Kanaďanovi dává právo točit film v Brixtonu?" Jenže Bertrand nehne ani brvou a odpoví: "To je vlastně velmi zajímavá otázka ..."

 

Je vtipné a docela nečekané, jaké tento festivalový blog vzbuzuje reakce. Bertrand je posílá domů své rodině: "Jestli chceš vědět, jak se mám, přečti si to tady." Pokud tedy napíšu, že jsem jej včera v noci viděl, jak si pro něj přijela policie, když měl na sobě (pouze) bowlingové boty, cylindr a křičel, „pusťte mě, jsem kanadský držitel Oscara!”, existuje reálná šance, že tomu bude jeho rodina věřit. Jedna věta, která začala žít svým vlastním životem, byla ta o dramaturgyních festivalového programu, které měly stanout alespoň na chvíli během zahajovacího ceremoniálu na jevišti. Několik lidí, včetně významných porotců a delegací, mi přišlo toto prohlášení potvrdit. "Po tom všem, co pro nás a festival udělaly, by neměly zůstat bez povšimnutí."

 

Znám milion důvodů, proč přijet do Zlína, ale Felix bude mít vždycky o jeden důvod navrch. Felix je automobilový spotter, který zbožňuje všechna sportovní vozidla v České republice, jako je klasický Mustang GT, který stojí před hotelem a je pro něj dokonalou pastvou pro oči. A dnes jsem mu řekl, že jsem taky viděl velkolepý exemplář, který měl dvě orlí křídla ve svém logu. "Jo, tak to byl Chevrolet." Ale mělo to čtvercové nebo kulaté světlomety?” Jak to mám sakra vědět?!? Všímal jsem si jiného sporťáku, a to jenom kvůli jeho pošetilé espézetce, která hrdě hlásala: "pro sseco“.

 

Tento týden jsem už dvakrát potkal některé bývalé spolupracovníky festivalu, kteří se ke mně nadšeně hlásili. Jako například Annu, která měla s sebou své nádherné měsíc staré miminko. Je to pár let, co přivezla na festival tu nejlepší domácí slivovici od dědečka. Když vás začnou poznávat na ulici místní obyvatelé, je to známkou toho, že se máte cítit jako doma. Když vás na ulici poznávají barmani, znamená to, že sem jezdíte už hodně dlouhé roky, nebo v místní irské hospodě trávíte povážlivě hodně času.

 

I Zuzka má v mých festivalových vzpomínkách speciální místo. Kdyby existovalo nějaké město "porotcovských doprovodů", Zuzka by tam měla sochu na hlavním náměstí. Když jsem přijel na festival poprvé, byla nováček a teď bude brzy rodit ... a přesto tu práci dělá jako nikdo jiný! Povídáme si a sdílíme novinky z našeho života a rodiny. Jsem si jistý, že Zuzka bude skvělá máma! Mnoho let doprovázela také bohužel nedávno zesnulého Rocka Demerse při jeho návštěvách Zlína. Mluvit se Zuzkou je pro mě jako oáza klidu v hektickém dni.

 

Mimochodem, naši maďarští přátelé Nora a Agnies byli dnes hotelem požádáni, aby se přestěhovali do většího pokoje. Nyní mají dokonce dva kusy nábytku s oblázkovou dekorací!

 

Setkání ECFA (Evropské asociace pro dětský film) zahajujeme za zvuků zlínského maratonu. A šlo opravdu a upřímně o velmi příjemné setkání. Máme zde zastoupeno asi 15 organizací, což představuje jen vrcholek ledovce. Mnoho z nich jsou v asociaci nováčky a přináší do ní nové tváře a svěží vánek. Najednou členové asociace jako Ennesimo (Itálie), Play (Portugalsko) a Association Seven (Bulharsko) přestávají být anonymními členy a dostávají tvář. Ta tvář je oddaná, zábavná a nadšená. Několik jich do Zlína přijelo speciálně kvůli tomuto setkání -  jako třeba Helen, která se jako nová zástupkyně z Black Nights (Estonsko) dostavila zcela nečekaně.

 

Po setkání jsem však docela vyčerpaný a mám problém se soustředit na slova i myšlenky, i když bych moc rád poznal všechny naše hosty osobně.  Z střešní párty proto mizím brzo a hodlám počkat na ostatní v hotelu. Po mém odchodu se očividně začíná večírek s EFCA pěkně rozpalovat. Nora oznámí orchestru, že má narozeniny, a pořádný tanec může začít.

 

Později v hotelu se stane to, o čem jsme všichni dlouho jenom snili. Před irskou hospodou se parta šílených děvčat z ECFA rozhodne přesunout párty sem a tančit přímo na chodníku. Abych uchoval kouzlo oné vzpomínky, raději se o tom nebudu moc rozepisovat. Protože kouzelné to opravdu bylo, a taky velkolepé, ohromující a silné. Stalo se toho mnoho. Felix tu vřavu pozoroval s úsměvem na tváři a hlasitě si povzdechl: "Třicet let se snažím, aby ECFA dobře fungovala a toto je můj výsledek?” Tancovalo se, jako by to bylo naposled, na dobrou i špatnou hudbu z magneťáku, který dorazil na elektrickém skútru s blikajícími světýlky. Skupina tančících (místních lidí i lidí od festivalu) se stále více rozrůstala a aktivně povzbuzována vybranou společností z ECFA euforicky oslavovala ještě dalších několik hodin. Pokaždé, když jsem z tanečního "parketu" ustoupil na stranu, vždy se našel někdo, kdo se ke mně sklonil s úsměvem na tváři a zakřičel mi do ucha: "Není to paráda, vidět lidi se zase skvěle bavit?!