26/5 — 1/6/2022
62. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
20. 9. 2021

Rozhovor s porotou ECFA - „Podceňovaný a předražený“

Letošní festivalové poroty vám představujeme v sérii rozhovorů, které vznikly ve formátu více méně spontánních otázek. Stává se to třeba u jeptišek v klášteře, u členek dívčích kapel či spolubydlících z internátní školy - když spolu trávíte nějaký čas, dostaví se určitá symbióza. A je to patrné i tady. 

Třeba v tom, když Julia Jarl (festival BUFF, Švédsko) začne nějakou větu, Nicola Jones (festival Golden Sparrow, Německo) ji dokončí (a naopak). Jsou jako jednovaječná dvojčata. A nebo jako dvě zářící perly na koruně ECFA. Třetí člen poroty Michal Šašek se rozhovoru nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů.

 

Můžete se navzájem představit v jedné větě?

Julie: Nicola je taková německá verze Julie.

Nicola: Řekla bych to samé o Julii. Čím více času spolu trávíme, tím více zjišťujeme, že máme mnoho společného. Naše setkání by se třetím členem poroty Michalem asi probíhala trochu jinak, nicméně se těším z toho, že se s ním "potkáváme" online.

 

Který film vás naposledy rozesmál nebo rozplakal?

Julie: U nás doma máme jeden oblíbený, na který se díváme pořád dokola - film Devadesátky a jeho nádherný příběh o skateboardingu (v režii Jonah Hill), ve kterém jsou jak srdceryvné scény, tak i skvělý humor. Vždycky, když se na děj díváme, se mi chce smát i plakat.

Nicola: Při zahajovacím večeru ve Zlíně na mě udělal dojem film MISE ASTEROID (od Barbara Kronenberg). Strefil se do mého smyslu pro humor. A také u téměř každého filmu pláču. Slzím u každé emocionální scény a nenávidím se za to, jak mě kdejaký laciný trik dostane.

 

Pokud byste byla herečkou, jakou roli byste měla ráda ve svém portfoliu?

Nicola: Určitě by to byla nějaká akční role, ve které bych mohla jezdit na koni. Koní se bojím a předpokládám, že jednou z nejlepších věcí na herectví je to, že si klidně můžete střihnout dobrodružnou hrdinskou postavu.

Julie: Ve filmu Procitnutí v Garden State (Zach Braff) hraje Natalie Portman fakt hodně zvláštní mladou ženu. To by mohlo být hodně zajímavé, zahrát si takto podivínskou postavu. Na tu její postavu si vzpomenu vždycky, když se mi chce být trochu „nenormální“. A taky si na ten film vzpomenu, když někdo doma zapomene dovřít myčku. Pokud jste film viděli, pochopíte proč.

 

Kdybyste organizovaly festival a mohl byste si na něj ze Zlína něco odnést, co by to bylo?

Nicola: Zapojení místních občanů, tak aby se festival stal akcí nejen pro milovníky filmu, ale taky pro celé město. To nasazení a propojení města s festivalem je důkazem určité hrdosti, v tom nejpozitivnějším smyslu slova. 

Julia: Ano, člověk má pocit, že si město a jeho občané berou festival za svůj, i když jde o tak velkolepou akci.

 

Co nám můžete říci o botách?

Julia: O ženách a obuvi existuje jedno klišé, ale pokud jde o módní trendy, v dnešní době je pro mladé lidí trendem se definovat přes boty, které nosí.

Nicola: Zatímco naše děti soutěží o ty nejdražší a nejmodernější tenisky, v jiných částech světa mají sotva pantofle. Boty jsou dokonalým zrcadlem té obrovské propasti mezi lidmi moderní doby, tedy těmi, kteří je téměř nemají, a těmi, kteří za jeden pár klidně zaplatí nepřiměřenou částku peněz. Svým způsobem jsou boty podceňované a zároveň předražené.

 

V dřívějších ročnících festivalu bývalo tradicí mít v centru pozornosti vždy jednu zemi. Zkuste prosím jmenovat jednu zemi (jinou než vaši domovskou), jejíž kinematografie by měla být na některém z budoucích ročníků ZFF v záři reflektorů.

Julia: Zajímala by mě latinskoamerická kinematografie s důrazem na Brazílii.

Nicola: A co třeba Grónsko? Ráda bych viděla nějakou kinematografii ze zemí, které nejsou úplně v popředí zájmu. Makedonie podporuje silné programy v oblasti mediální výchovy, které se za pár let snad odrazí v produkci filmů.

 

Co vypovídají filmy, které jste zde viděly, o dnešní mládeži?

Nicola: Viděli jsme, jak děti různého původu a zázemí propojují jejich společné cíle, jako například sport či problémy životního prostředí, což je určitě téma, které je pro ně očividně hodně důležité. Zase a opět jsme byli svědky toho, jak je svět velmi nespravedlivý, pokud jde o zdroje.

 

Zkuste říci jméno režisérky nebo režiséra, která/ý by měl/a alespoň jednou v životě natočit nebo již natočil/a dětský film.

Julia: Obdivuji tvorbu Sofie Coppoly. Představte si, jak se svým zvláštním citem vytvoří rodinný film z pohledu dítěte. A další v řadě mých hrdinek je Andrea Arnold, která již brilantní filmy z dětské perspektivy natočila. Představte si její film typu FISH TANK pro mladší diváky.

Nicola: Prostě každý úspěšný režisér by měl natočit alespoň jeden dětský film; mělo by se to uzákonit.

 

Představte si, že máte na starosti festivalový program, volnou ruku a žádná rozpočtová omezení. Které tituly byste zařadily do programu připraveného Vámi?

Nicola: Film STŮJ PŘI MNĚ (Rob Reiner) je jedním z mých vůbec nejoblíbenějších, a to i po tolika letech od jeho natočení.

Julia: Třeba brilantní film KLUKANDA (Céline Sciamma), který jsem už dlouho neviděla. A také mne uchvátil film UP IN THE SKY (Pettera Lennstranda), který kombinuje skutečné herce s loutkami a má všechno, co mám na filmu ráda. Je natočen způsobem, který jsem předtím nikdy neviděla. S tímto režisérem a loutkami by se mi líbil rozhovor ve formátu "otázek a odpovědí".

 

Pokud byste nepracovaly u filmu, čím byste byly?

Julia: Pěstovala bych květiny.

Nicole: Dělala bych něco, co se týká tělesného i duševního zdraví. Něco na způsob psychoterapeuta.

 

Pamatujete si na okamžik, kdy jste si uvědomily, že publikum je mnohem chytřejší, než jste čekaly?

Julia: Při projekci filmu FISH TANK pro studenty středních škol, přišla jedna dívka s postřehem, který byl pro mě úplně nový. Tuším, že jsem ten film viděla předtím už asi 15krát, ale tato dívka přišla s teorií, která nás předtím nikdy nenapadla. Někdy děti vidí věci úplně jinak než my dospělí.

Nicole: Snímek LÉTO S NOROU (Leonie Krippendorff) je příběhem o mladé dívce, která se snaží zjistit, jestli miluje kluky nebo holky. Její matka většinu času tráví po hospodách a jídla se dívce doma moc nedostává. Když byly děti ze třídy z nestabilního sociálního zázemí při projekci filmu tázáni, jak vnímají matku a její roli v životě dívky, děti takovou otázku vůbec nechápaly: "Proč?“ Pro ně bylo zcela normální mít doma prázdnou ledničku a nést spoustu věcí na svých bedrech už od věku 12 let: "Máma se o tebe přece nemůže starat věčně". Uvědomila jsem si, jak je divákův pohled na film vždy subjektivní a vychází z jeho vlastního zázemí a situace.