26/5 — 1/6/2022
62. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
9. 9. 2021

ČTVRTEK 9. ZÁŘÍ: Pokoj s číslem úspěšného modelu letadla

Cestou z vídeňského letiště do Zlína sedím v autě s dalším hostem festivalu na jeho první cestě do České republiky a snažím se mu shrnout tuto zemi do jedné věty: "Každá vesnice má hrad (nebo kostel), v rádiu pořád hrají pop metal a na silnicích jsou neustálé uzavírky. O tři minuty později překračujeme hranici ... a projíždíme vesnicí ve stínu rozsáhlého hradu a z rádia se ozývá pop metal. A hádejte, co se děje na silnici?!

Čím to je, že kdykoliv přijíždím do České republiky se mi rozbuší srdce? Je to jenom o tom, že miluji Zlín Film Festival a tým, který ho připravuje? Narodil jsem v Belgii a když minulý týden naše fotbalová reprezentace hrála proti Čechům, bylo pro mě strašně těžké fandit té či oné straně. Samozřejmě, že jsem chtěl, aby "rudí ďáblové" pokračovali v cestě za vítězstvím, ale ne za cenu porážky Čechů! Nakonec (skvostně) vyhráli Belgičani, ale Češi vyšli ze zápasu jako opravdu skvělí a neohrožení soupeři. Lepší výsledek jsem si nemohl přát.

 

S češtinou je to řekněme příběh o lásce a nenávisti. A musím dodat, že po vyplnění příjezdového formuláře .. v češtině ... jsem nakloněn spíše tomu druhému. Ani něco tak primitivního, jako je adresa hotelu, mi nejde do hlavy. "Nam." totiž zjevně není slovo! Je to jen zkratka  pro "náměstí". Proč mi to nikdo neřekl? Mohl jsem si ušetřit vyplňování 30 neplatných adres! A je číslo 2512 PSČ města nebo číslo domu? Trvá mi dalších 10 nervózních minut, než najdu tu správnou kombinaci, která dokáže přesvědčit i pohraničního úředníka na vídeňském letišti. A vojáci, kteří kontrolují můj QR kód, vypadají jako vojáci z filmu Hvězdná pěchota, akorát v méně laskavé verzi. 

 

Dne 9. března 2020 jsme s mým spolucestujícím Felixem nastoupili do letadla z Montrealu domů a cítili mírné znepokojení nad tím, co nás bude čekat po návratu. Přesně (na den) o 18 měsíců později je Felix opět v letadle. Dnes je ale za svou trpělivost odměněn. V letadle, které je zaplněno na 99,9%, má vedle sebe jako úplně jediný (!) prázdné sedadlo. Možnost natáhnout si nohy mu nikdy předtím nepřišlo jako větší privilegium než dnes.

 

V autě sedíme s vynikajícím společníkem na dlouhé cesty Rupertem, který mi (že by výškou?) připomíná podivínského Spika - všemi oblíbenou postavu z filmu Notting Hill.  Dokážu z jeho tváře vyčíst břemeno, které musí jako scenárista nést, když je náhle a nechtěně vpasován do role producenta. Je studnicí skvělých příběhů o tom, jak hledal lokace pro svůj film, který se odehrával v multikulturním Brixtonu, a „objížděl se svým (nóbl) jménem Rupert a (nóbl) přízvukem jednu z nejdrsnějších částí Londýna!" „Místní si museli myslet, že jsem mimozemšťan,“ říká. V pátek večer se těším na jeho film A BRIXTON TALE (PŘÍBĚH Z BRIXTONU).

 

Co je to tam v dáli? Kde se vzaly, tu se vzaly - z "Hory osudu" vyrostly vysoké komíny a síť kabelů vysokého napětí? Ne ne, milí spolucestující, to je jen pulzující metropole jihovýchodní Moravy. Zlín je pravděpodobně jediné město na světě, které vyrostlo z obuvního impéria. Ale víte co? Belgické město, ve kterém žiji, bylo postaveno zase ze zmrzlinového impéria! (A je to ta nejlepší zmrzlina v zemi!) Považte, znáte jiné šílené město, které láká na svou nejslavnější památku - výtah? V mém městě nemáme nejenom žádnou památku, ale také pravděpodobně ani jedinou budovu, která by byla dostatečně vysoká na to, aby vůbec výtah potřebovala.

 

Po příjezdu do hotelu Moskva jsem nadšený z čísla svého pokoje. "Páni ... to moje je přímo z písně kapely Creedence Clearwater Revival!" 747 comin' out of the sky... - takhle začíná skladba Travellin 'Band!“ Když jsem se však později díval v počítači na text písně, zjistil jsem, že se v ní ve skutečnosti mluví o Boeingu 737 ... škoda, že si hoši vybrali špatné číslo! Přesto se cítím polichocen, že jsem dostal pokoj, jehož číslo představuje nejúspěšnější model letadla v historii. To přece nemá každý!

 

Zahajovací večer ve Zlíně není jen o setkání lidí po tak dlouhé době (a zjištění, že nikdo ze skvělých členů festivalového týmu neopustil palubu!), je to také večer ohňostrojů! Každý rok si je natáčím, abych posléze udělal dojem na přátele a rodinu: "Pracuji totiž pro festival, který má svůj vlastní ohňostroj!" Obvykle to na ně udělá krapet menší dojem, než bych doufal, ale já mám husí kůži pokaždé, když vidím místní lidi vyrážet do ulic, aby oslavili to, co právem považují za „svůj“ festival.

 

V tu premiérovou noc mi chyběla jen jedna jediná věc a kupodivu (nikdy bych si nemyslel, že to řeknu) to byl projev. Přišlo mi to říci několik hostů a členů poroty - a velmi rád se postavím za jejich názor - se dvěma ženami v čele festivalového programu mohla alespoň jedna vystoupit na pódium a učinit krátké prohlášení, a být protivahou ke všudypřítomnému ženskému dekoru na festivalu. "Pokud ženy dělají veškerou práci, pak by měly zazářit i na jevišti, i kdyby to mělo být jen na chvilku".

 

Poslední člověk, na kterého jsem ten večer narazil, byl Rupert. Vidím, že už po jednom večeru mu Zlín zcela učaroval a pravděpodobně odcházel ze zahajovacího galavečera jako poslední. Když mi představil svého spolurežiséra, který právě dorazil, uvědomil jsem si, jak Covid opravdu pálil ostrými ... Osobně se nepotkali celé čtyři roky, a to ani když spolu natáčeli film. "Když jsme se naposledy viděli, byl svobodný," a dodává: „Dneska má ročního chlapečka.“