Stavěli jsme bunkry a stopovali kombajny. To byly moje nejšťastnější chvíle, říká herec Martin Písařík

Jako třeba teď. „Mám teď šílené období. Točím šestnáct dílů detektivního rodinného seriálu pro Primu, dojíždím další seriál, hraju a do toho cestuju pro Bedekr po Portugalsku,“ vysvětluje cestou z natáčení, až máte pochybnosti, jestli za něj v červnu neodhalí hvězdu na Chodníku slávy proslulý Avatar. I toho daboval.

Navzdory nabitému kalendáři si ale hodlá 66. ročník Zlín Film Festivalu včetně své hvězdy totálně užít.

  

Herec, dabér, moderátor, hudebník, skaut. Co je pro vás nejvíc?

Skaut. Ten mě naučil hrát fair play a to je základ, ze kterého čerpám i v těch ostatních profesích - co se týče přístupu k práci, poctivosti.

  

V seriálu Polabí jste klidný a charakterní Marek. Není to nuda?

Není, naopak. Jsem za to rád, protože konečně nehraju podivnou legrační figurku, ale člověka, který ukazuje nějaký charakter. Je teda pravda, že postupem času se z něho stal takový vůl, ale vůbec to není nuda. Myslím si, že už mám věk na to hrát trochu dospělejší figury.

  

Jakou roli byste si s chutí užil?

Já bych si chtěl dát nějakého hajzla. To mi chybí. Přestat se hlídat v dnešní době, která taková je. Ale samozřejmě by to zase mohlo pokazit pohled lidí na mě, protože si kolikrát neuvědomují, že to je jenom jako a někdy role zaměňují za to, co ti herci fakt žijí. Třeba by mi pak neprodali něco v obchodě, nevím.

  

V jaké roli se nejvice ukazujete doma?

To byste se museli zeptat přítelkyně, ale asi zábavné. Doma je se mnou legrace. Myslím si, že to je koření každého vztahu, ať milostného, nebo rodinného. Samozřejmě někdy je pak těžké mít autoritu, ale myslím si, že ta je přirozená. A někdy je to zas naopak. Když jsem v práci moc energický, tak se doma vypnu a moc nekomunikuju.

  

Zlín Film Festival je pro děti a mládež. Jaké jste byl dítě?

Já byl velmi aktivní. Chodil jsem do všech možných kroužků - do skautu, na bojové sporty… Programu jsem měl dost. Co se týče školy, byl jsem sice jedničkář, ale ne úplně šprt. Zároveň jsem kámošil i s těmi gaunery, protože se mnou byla legrace, takže jsem byl takový žolík. Ani otloukánek, ani šéf party, asi třídní šašek.

Jezdil jsem na chatu a poslouchal muziku díky tátovi. Hrál jsem na kytaru, psal svoje písničky, básničky, byl jsem poměrně činorodý. Na zlobení nebylo tolik času.

  

Kdybyste měl možnost vrátit se do jednoho okamžiku svého dětství, který by to byl a proč?

Mám krásné vzpomínky na chatu v Krhanicích, asi tam. Na rozdíl od skauta tam byl pohodový program. Pamatuju si vůni toho dřeva. Každý tam měl svůj strom, na který lezl s kamarády, na poli jsme pak stavěli bunkry, stopovali traktory a kombajny. To byly moje nejšťastnější chvíle.

  

Měl jste nebo máte oblíbeného filmového hrdinu? Koho?

Já byl akční, trénoval taekwondo, předtím kung-fu, takže můj hrdina byl samozřejmě Jean-Claude Van Damme. Měl jsem nakoukané všechny akční filmy. Víc než svaly mě ale fascinovala ta pružnost. Učil jsem se vrtulníkový kop, možná jsem ho taky jednou udělal. Chtěl jsem se hýbat, což dělám doteď. Většina rolí v divadle je hodně pohybových.

  

Tak přidejte nějakou historku z natáčení, cokoliv.

Vzpomínám třeba, jak jsme točili film pro děti o rytířích a já tam hrál jednoho z loupežníků a vůbec jsem neuměl jezdit na koni. A dostal jsem za úkol přiběhnout k rytířům v lese, sekerou je srazit z koně a skočit. Což mi přišlo jako práce pro kaskadéra. Nakonec jsem na toho koně nějak naskočil, někam mě odvezl, tam mě našli a vrátili na plac.

  

Který snímek na vás udělal v poslední době největší dojem?

Mám rád českou animovanou tvorbu a musím říct, že mě začínají bavit edukativní věci. Já vlastně nejvíc věcí vidím, když je dabuju, takže by to byli čeští Plešouni pro onkologické děti. Tam jsem namluvil tatínka a na to jsem hodně zvědavý. A jako skaut jsem samozřejmě rád, že jsem se mohl podílet na animovaných Rychlých šípech, kde jsem Štětináčem, což je teda divné, protože jsem určitě spíš někdo z „šípů“.

  

S Bedekrem i pořadem Po jedné stopě jste projel desítky zemí, z toho 20 tisíc kilometrů na motorce. Dejte nám tip na tři top místa, která musíme vidět.

Ekvádor, kde jsem cestoval sám s batohem na zádech. To je podle mě úžasná jihoamerická země, která má sopky, sníh, moře, cestu na Galapágy, národní parky a hlavně džungli. Můžete tam zažít strašně moc věcí. A když to vezmu úplně z jiné strany, mám rád Irsko, kde jsem kdysi stopoval, takže doporučuju. Co se týče Afriky, velmi barevná země je Maroko. Turisticky zajímavý i bezpečný je Senegal a osobně mám rád taky Kongo, kde není tolik k vidění, ale je to syrová země. Co se týče zvířat, pak třeba Namibie.

  

Chystáte se prý na další velký trip do Států. Kdy, s kým, na jak dlouho, co z toho bude?

Máme trošku problém, protože se mění situace v České televizi, takže financování už jsme měli mít schválené, ale teď jsme v situaci, kdy je cesta ohrožená. A my ji budeme muset pravděpodobně s Igorem Brezovarem financovat ze svého. Takže uvidíme, jak to dopadne. Koncem srpna bychom měli vyrazit na dva měsíce a příští rok taky, abychom udělali devět dílů z cesty od New Yorku až po západní pobřeží.

  

Ještě v červnu se na vás ale těšíme ve Zlíně. Jak si hodláte festival užít?

Když všechno klapne, chtěl bych s sebou přivézt i svoje kluky, na které mám málo času a užít si ho i s nimi. Festivalový život miluju! Chybí mi setkávání, protože teď hodně pracuju a nemám čas chodit mezi lidi. Těším se, že se dozvím, jak vypadá současná tvorba filmů pro mladé, jak vůbec mladí přemýšlejí, co vytvářejí, že si odpočinu a zároveň se obohatím. A mimo záznam samozřejmě doufám, že ochutnám nějaký dobrý vzorek slivovice.