Ocenění velikánů

Řekněte mi, proč si myslíte, že právě vy si zasloužíte toto ocenění více než kdokoliv jiný?

Felix Vanginderhuysen: To nedokážu říct! Začal jsem pracovat s dětskými filmy v roce 1978. Během let jsem se zapojil do mnoha oblastí – distribuce, vzdělávání, festivaly, ... Tahle „Cena za celoživotní přínos“ je asi oceněním těch 47 let úsilí. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli si nějakou cenu zasloužím – a rozhodně to nebyl důvod, proč jsem v tom oboru zůstal. Svou práci jsem dělal s radostí a oddaností. Pokud teď někdo rozhodl, že si za to zasloužím ocenění, jsem velmi vděčný, ale nikdy to nebyl můj cíl.
Jo-Anne Blouin: To platí i pro mě – nedělali jsme to kvůli cenám, ani slávě, a rozhodně ne kvůli penězům. Myslím, že jde o dlouhodobé odhodlání. Letos oslavil FIFEM svůj 28. ročník. Před třiceti lety bylo v Montrealu v oblasti dětských filmů prázdno. Bylo velmi náročné prosadit nezávislé kvalitní filmy pro děti a ukázat jiný typ kinematografie. V Severní Americe jsme měli v distribuci téměř výhradně americké tituly. Dnes je nabídka mnohem širší, jak z hlediska produkce, tak distribuce. A v Quebecu nyní sledujeme znovuoživení dětské filmové tvorby, vznikají původní příběhy. Vědomí, že pro tento typ filmů existuje publikum, je pro mě potvrzením mé práce a nadšení. Každý zná producenta Rocka Demerse jako otce tohoto hnutí, ale když se stáhl z oboru, nezůstal nikdo, kdo by pokračoval v jeho misi. Byla jsem to jen já, kdo se pokoušel tuto mezeru překlenout. Když se dnes zeptáte režisérky Sophie Farkas Bolla, proč natočila film Dobrodružství v zemi Asha, odpoví vám, že vyrůstala na filmech Rocka Demerse – a nyní chce v tomto způsobu tvorby pokračovat.

  

Vnímáte cenu i jako důkaz národního a mezinárodního uznání?

Vanginderhuysen: Oba jsme pevně věřili v mezinárodní spolupráci. Já jako jeden ze zakladatelů ECFA, zatímco Jo-Anne byla dlouhá léta hnací silou CIFEJ. To se odráží ve všem, co jsme dělali.
Blouin: Důležitou částí mé profesní dráhy bylo navazování a podpora spolupráce mezi festivaly. Sdílení informací může pomoci zpřístupnit filmy, zviditelnit je nebo vést ke koprodukci.

  

Zlín Film Festival, který uděluje tohoto ocenění, také představuje významnou součást historie dětského filmu. Jakou roli sehrál ve vašem profesním životě a v historii dětského filmu obecně?

Vanginderhuysen: Můj první festivalový výjezd v roce 1979 vedl do Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Naše firma byla nová a ještě jsme neměli vlastní filmy k distribuci, ale belgický distributor Progress Film mě vyslal na průzkum. To bylo mé první setkání s dětskými filmy – jako většina jsem vyrůstal na disneyovkách. Najednou se mi otevřel úplně nový svět. Produkce v Československu byla obrovská – tehdejší národní festival v Gottwaldově každý rok uváděl 12 nových celovečerních československých filmů a asi 50 nových krátkých. Mnohé byly propagandistické – o statečných pionýrech na letním táboře – ale objevili jsme i spoustu úžasných titulů. A setkali jsme se se všemi velkými režiséry: Václavem Vorlíčkem, Věrou Plívovou-Šimkovou, Josefem Pinkavou, Oldřichem Lipským, Karlem Zemanem…

  

Vaše generace si tuto tradici stále pamatuje, ale co by o ní měla vědět ta mladá?

Vanginderhuysen: Pád berlínské zdi přinesl velké změny v produkci ve východní Evropě. Přestalo vznikat 12 nových českých filmů ročně. Mnoho z tehdejší tvorby jsme ani neviděli. Do Zlína jsem se vrátil až po roce 2000.
Blouin: Můj zájem se přesunul k českým animovaným krátkým filmům. Animace má stále silnou pozici, zvláště ve zlínských filmových ateliérech. Jiná situace je u hraných filmů – tradiční české pohádky, často koprodukce s Německem, nejsou v zahraničí tolik oblíbené. Letos jsme na FIFEM promítali Tonda, Slávka a kouzelné světlo a sérii krátkých filmů. I myši patří do nebe se dostaly do kanadských kin a Děti Nagana měly na našem festivalu velký úspěch. To mi dává naději – mladí fanoušci českých filmů nebudou ochuzeni.

  

Ovlivnila česká tradice, kterou jste poznali ve Zlíně, dětskou filmovou scénu ve vaší zemi?

Blouin: Rozhodně! Robert Roy, vedoucí frankofonního dětského oddělení televize Radio Canada, byl v 60. a 70. letech prvním, kdo nakupoval filmy ze střední a východní Evropy a propojoval je s naší Národní filmovou radou. Díky tomu jsme mohli československé filmy sledovat v televizi. Rock Demers měl silnou vůli ke spolupráci s Československem – třeba při koprodukci snímku Motýlí čas Břetislava Pojara. Inspiroval se způsobem, jakým byly české příběhy vyprávěny.
Vanginderhuysen: Filmy jako Tři oříšky pro Popelku patřily mezi nejoblíbenější u našeho publika. Ale legendárním se v Belgii stal hlavně Krtek. Tyto filmy byly distribuovány různými společnostmi a stále se vracejí pro každou novou generaci. V Gottwaldově jsme objevili i filmy o Cvrčkovi – to bylo tehdy v Belgii novinkou. Večer jsme často sedávali v hotelovém baru se Zdeňkem Milerem, který nám kreslil krtky na pivní tácky.

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na festival?

Blouin: Do Zlína jsem byla poprvé pozvaná s Rockem Demersem na 50. ročník. Přijeli jsme pozdě a řidič nás vzal rovnou na večírek na kopec. Netušila jsem, co čekat. Vjeli jsme do lesa a tam řada bílých stanů, grilování, pití, kam až oko dohlédlo, asi 2000 hostů. Jen jsem na Rocka zírala a řekla: „Tohle já nikdy nezvládnu.“
Vanginderhuysen: V roce 1979 jsme jeli dvěma auty z Belgie do Gottwaldova. Cesta trvala dva dny – jeden den na hranice, druhý na jejich překonání, což trvalo i 5 hodin. Zlín byl vždy takové „Cannes dětských filmových festivalů“. Srdcem festivalu byl tehdy Hotel Moskva s velkým sálem. Muži museli mít oblek a kravatu, ženy dlouhé večerní šaty. Každý večer se tančily klasické tance za doprovodu živého orchestru. Byly dvě hlavní kina – Velké kino naproti hotelu a Malé kino na straně, a spousta akcí probíhala na kopci.

A jaké další vzpomínky na náš festival máte?Blouin: Vždy jde hlavně o setkávání s lidmi. To je hlavní důvod, proč každý rok jezdím na festivaly ve Zlíně a v Chemnitzu. Pamatuji si, jak nás festival pozval na výlet na zámek, kde se konala společná večeře. Všimla jsem si japonského muže, kterého jsem dosud neznala. Kupoval nějakou drobnost a pak se otočil ke mně: „Dárek od přítele. Jmenuji se Mitsuo – říkejte mi Mitch – a jsem podnikatel.“ Odpověděla jsem se smíchem: „A kdo z nás není?“ Netušila jsem, jak úspěšný podnikatel to ve skutečnosti je. Byl to Mitsuo z festivalu Kineko, který se stal jedním z mých blízkých přátel.
Vanginderhuysen: V osmdesátých letech byly všechny filmy samozřejmě v češtině a žádné překladatelské zařízení neexistovalo. Každý z nás měl vlastního tlumočníka, který se účastnil všech projekcí spolu s námi. Několikrát denně jste seděli v kině s někým, kdo vám šeptem překládal celý dialog. Cítili jsme se velmi privilegovaní.

Kdybyste si mohli něco ze zlínského festivalu „uzmout“ a odvézt si to na ten svůj, co by to bylo?

Blouin: Několik vozů Škoda pro Felixe! Každý festival je inspirací a vždy si z něj něco odnášíte – nenazvala bych to ale krádeží. Zlínu ale závidím několik věcí: možnost pořádat takovou akci v menším městě, kde nemusíte soupeřit s desítkami jiných kulturních událostí jako v Montrealu. A také profesionální zázemí pro vývoj programů. Každý rok se snažím dostat producenty a filmaře k jednomu stolu a rozvíjet nápady na koprodukci, ale málokdo má zájem. A ohňostroje! Ty bych chtěla taky.

Jaké kvality by měli mít budoucí držitelé ocenění „Honoring the Greats“?

Vanginderhuysen: Možná bychom měli přemýšlet i mimo naši úzkou komunitu. Rád bych viděl režiséra, který se dlouhodobě věnuje dětskému filmu.
Blouin: Naše vlastní cena Rocka Demerse může být udělena režisérovi, distributorovi, producentovi nebo organizaci – každému, kdo se věnuje dětské kinematografii. Důležitá je jejich dlouhodobá oddanost a dopad, který jejich práce měla.