Arnošt Goldflam: Stát se loutkou je výborný pocit

Příběhy z vaší knihy mají melancholický, ale velmi lidský rozměr a je v nich naděje. Co vás tehdy vedlo k napsání knihy O nepotřebných věcech a lidech a co bylo pro Vás důležité těmi příběhy sdělit či sdílet?

Když umřel můj otec, čili tata, likvidoval jsem nějaké věci a našel jsem krabici od bot s nápisem “staré nepotřebné hadry”, skutečně nepotřebné ústřižky různých hadříků, kousky ponožek a podobně. A tehdy mě napadlo, že existují i nepotřební lidé, buďto, že je nikdo nepotřebuje, nebo se tak cítí. To bylo motorem k napsání té knížky, O nepotřebných věcech a lidech. Že se někdy i člověk tak může cítit, prostě nepotřebný.

Na scénáři k filmu jste se sice nepodílel, ale objevujete se v něm jako hlavní postava dědečka. Jaký je to pocit stát se doslova „loutkovou“ postavou? Probíhala s tvůrci nějaká konzultace ohledně vzhledu nebo jeho charakteru?

Pocit je to výborný, najednou jsem tam byl taky, jako loutka, i když přímo se mě na to nikdo neptal, ale potěšilo mě to. Tak teď mám dva životy – jako člověk a jako loutka!

Film byl uveden na Berlinale, kde se setkal s pozitivním přijetím dětského i dospělého publika. Jaké bylo Vaše setkání s malými (a mladými) diváky?

V Berlíně se ptala jedna holčička, jestli bude ta loutka na prodej, tak mě napadlo sejít z podia, aby si na ni mohla sáhnout. A najednou se kolem nás seskupilo snad tři stovky dětí a každý se chtěl s tou loutkou seznámit, sáhnout si na ni, to bylo moc milé. Tak snad se dočkají!

V září 2025 vychází druhé vydání Vaší knihy, jejíž první vydání ilustrovala Vaše žena, výtvarnice a scénografka výtvarnice Petra Goldflamová Štětinová. Jak reagovala, jakožto výtvarnice, když Vás viděla v loutkovém zpracování?

Petra ilustrovala skoro všechny moje knihy. Byla překvapená a měla z té loutky radost, tak jako já. A chtěla by ji mít na památku a já taky.

Ve filmu je silně přítomné téma paměti, stárnutí a vztahu mezi generacemi. Jak důležité jsou pro vás tahle témata i ve vašem životě? Povídáte si o těchto tématech v rodině?

Povídáme, je to pro nás důležité a pro mě zásadní. Já kolikrát i říkám jakého věku bych se chtěl dožít, resp. jak dlouho vydržet. To jsou moje témata – jak přežít celý ten krušný život.

Působí to, jako by vyprávění samo bylo formou terapie. I vy sám jste znám jako vypravěč. Jakou sílu vidíte právě ve vyprávění vy?

Asi to je jakási terapie, doufám, že nejen pro mě. To je právě možná ten důvod, proč píšu, proč jsem vůbec psát začal. Docela mi to pomáhá zbavit se různých tlaků a napětí, je to můj paralelní svět.

Vnímáte psaní příběhů jako způsob, jak se vyrovnávat s osobními ztrátami nebo strachem z naší “konečnosti”?

Nevím, jestli mám strach z konečnosti nebo z čeho, ale je to jakási moje posedlost.

Kdybyste měl vyprávět pohádku jen z věcí, které najdete ve své kapse nebo tašce – jak by asi začínala?

To nevím, ale o všem se dá psát, vymýšlet příběhy. Vždyť v té knize je taky pohádka o hovínku. Já rád fantazíruju, vymýšlím si. Dejte mi věc a já o ní vymyslím snad nějaký příběh.