Mám radost, že mi konečně nabídli roli krále, říká oceněný Saša Rašilov

foto archiv Saši Rašilova

   

Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděl, že budete mít svou hvězdu na zlínském Chodníku slávy?

Měl jsem ničím nezkalenou radost, mám zlínský festival rád proto, že se věnuje mladým lidem a dětem. Já jsem pár filmů pro děti udělal, a když přišla nějaká vážná práce, tak jsem se těšil, že zase přijde nabídka filmu pro děti. A mám radost, že mi před třemi dny nabídli roli už ne prince, ale krále. Ten se nakonec promění v orla.

   

Pocházíte z herecké a filmařské rodiny, svou první roli jste dostal v devíti letech v seriálu s příznačným názvem Poprvé... Jak jste se k natáčení dostal? Jak na něj vzpomínáte?

Já si spíš pamatuji na seriál Doktor z vejminku, ve kterém hrál Martin Růžek. Můj táta byl na filmu kameramanem. Sice nás bránil zuby nehty před touto profesí, ale je to lákavý svět,  je to svůdné. Sám to také zažil. Děti mohou mít najednou pocit, že škola není důležitá. Nakonec ale režisér Podskalský nutně potřeboval dva kluky v určitém věku, děti, pro které je toto prostředí aspoň trochu známé. A tak jsme si s bratrem Václavem ve filmu zahráli. Vzpomínky na to natáčení mám hezké. Na rozdíl od pozdějších dob jsem nevnímal žádnou štvanici, nebyly nervy. Vše probíhalo v klidu, vypadalo to, že všichni mají čas a jsou v pohodě. Pan režisér Podskalský měl rád klid a byl na nás hodný. Maminku nám hrála Daniela Kolářová, kterou jsem později potkával v divadle i ve filmu. Potkali jsme se i v seriálu Taneční škola, kde mi zase hrála  maminku. 

   

Jak moc vás vaše první zkušenosti před kamerou ovlivnily v dalším směřování? Kdy jste se rozhodl, že bude herectví vaší plnohodnotnou profesí?

Směřování to ovlivnilo docela brzo, ale vždy jsem pociťoval zodpovědnost přes dědečka. Asi jsem měl zveličené představy o tom, jak se stát mistrem povolání. Chtěl jsem načerpat co nejvíc, a proto jsem po konzervatoři studoval ještě na DAMU. To, že jsem brzo založil rodinu, mi pomohlo v posilování sebevědomí. Nekladl jsem si pomyslnou laťku příliš vysoko, dával jsem si jen jednotlivé úkoly. A stále jsem si říkal: Jaká je pravděpodobnost, že budu mít to dědičné štěstí, že mě potkají šťastné náhody, že budu mít stejný talent? To je jako vyhrát los za milion. Jen jsem chtěl být dobrý herec, aby to ocenil i děda a aby lidé řekli, že to dělám dobře. Ale neměl jsem potřebu se dědovi dorovnat.

  

Vaše starší dcery se také daly na uměleckou dráhu. Konzultovaly to s vámi, nebo se rozhodly samy, „za vašimi zády“?

Starší dcera Pepina si herectví jen vyzkoušela. Vystudovala grafický design na střední škole, věnuje se hlavně fotografii, miluje koně a závodění. Její vazba na výtvarno je asi ovlivněná její babičkou, akademickou malířkou. Talent tam byl, a proto její studium bylo organické rozhodnutí. Musela se na školu připravit, musela kreslit, fotografovat a to vyústilo ve výtvarnou pedagogiku. Tonička se rozhodla sama, udělala zkoušku na DAMU cílevědomě. Můj sen, že půjde díky výborné francouzštině do diplomatických služeb, se rozplynul.  Dnes už neplatí, že by rodiče příliš ovlivňovali své děti. Nenutí je k domluveným sňatkům. Já jsem šťastný, že se rozhodla, má neuvěřitelnou energii, prosazuje se nejenom jako herečka, ale i jako autorka textů, jezdí po světě, vše přijímá s radostí a bere to jako satisfakci a zúročení.

   

Nechají si od vás poradit, sdílíte s nimi své herecké zkušenosti?

Pepina i Tonička se se mnou mohou bavit o čemkoliv. Říkám to s hrdostí a mám radost, že to tak je. Hlavně se bavíme o umění, obě mají vlastní úsudek, svou osobnost, to neustále cizelují. S Toňou si vzájemně sledujeme divadelní práci. Práce je hodně, tak jsme rádi, když si stihneme popovídat.

   

A co byste obecně poradil mladým hercům a herečkám?

To se nedá zobecnit, ale jedna věc je nejdůležitější. Rovnováha na všech úrovních, kterou ta profese vyžaduje. Vzdělávat se, nevynášet soudy, zabývat se tím. Ale zároveň je potřebná lehkost, nezávaznost, nedotknutelná mezi nebem a zemí - kdo se snaží moc, narazí do stropu.

  

Zlín Film Festival je zaměřený na filmy pro děti a mládež. Jaký jste měl v dětství zamilovaný film?

Na prvním místě bych zmínil určitě Tři oříšky pro popelku s Libuškou Šafránkovou. Také se mi hned vybaví Krakonoš a lyžníci a Lišáci, Myšáci a Šibeničák.

  

A sledujete současnou tvorbu pro děti? Máte i tady nějaký oblíbený snímek?

Sleduji přes své děti - filmy i knížky. Napříč generacemi. Vzpomněl bych film režiséra Vorlíčka Kouzelný měšec, kde jsem také hrál. Ale nehodnotím sebe, spíš toho mladíka, který stál vedle pana Miloše Kopeckého.                                     

          

Myslíte si, že to současní mladí herci mají těžší, nebo lehčí, než vy? A proč?

Myslím, že to mají rozhodně těžší. Vše je méně přehledné, dravější, i když umění chaos svědčí. Z mého pohledu je větší konkurence. Za mých časů byl film, televize, divadlo, dabing, rozhlas, konferenciéři - teď se jim říká moderátoři. Dnes je těch médií daleko víc. Nechtěl bych stát znovu na startovní čáře.

   

Máte za sebou mnoho desítek zajímavých rolí. Kterou vnímáte ve své kariéře jako přelomovou? A jaká je vaše vysněná, kterou byste si chtěl zahrát?

Před kamerou to byly různé žánry, Příběh kriminálního rady režiséra Dušana Kleina byl pro mne základní školou, čerpal jsem z toho po celý život. Samotáři - měl jsem důvěru Davida Ondříčka, který si mne do filmu prosadil. To mě generačně zařadilo. Nevyhýbal jsem se ani televizním seriálům - Nemocnice na kraji města po dvaceti letech režiséra Hynka Bočana nebo „Křehké vztahy“ Vladimíra Drhy, poznal jsem hodně lidí a přátel. Natáčení s Jiřím Sequensem. Ta pestrost žánrů mě udržela v pokoře se všemi profesemi. Dokonce jsem si uvědomil, že i kdybych nebyl herec, dělal bych jinou filmovou profesi, jen abych mohl na tom natáčení být. A nedávný zážitek mám s režisérem Rudolfem Havlíkem, kdy jsme natáčeli v Nepálu, ve výšce 4 700 m. Rád bych si to zopakoval.

   

Návštěva Zlín Film Festivalu bude pro vás premiérová, nebo už jste tady v minulosti byl?

Ve Zlíně už jsem na festivalu byl víckrát. Byl jsem zde i s televizní pohádkou. Teď se moc těším, dal jsem si závazek, že hezkým věcem se budu věnovat stejně jako práci. 

  

Kdo vás do Zlína doprovodí?

Pojede se mnou manželka Lída a dcery Maruška s Emilkou. Ještě nevím, zda se přidají starší dcery Josefína a Tonička. A z Valašska se přijede podívat druhá část rodiny.

  

Na co se nejvíc těšíte? Máte nějaký plán, co všechno ve Zlíně vidět a zažít?

V plánu máme určitě nějaký film, Baťův výtah, Lešnou, což je podle mého soudu nejkrásnější zoo v republice a také si budeme pochutnávat na místních dobrůtkách.