Boris Masník: Trik není kouzlo, ale důvěra ve fantazii dětí

Foto ©Robert Sedmík

   

S jakými pocity si přijedete do Zlína převzít ocenění za tvorbu pro děti a mládež Zlatý střevíček? Bude tato zlínská cena pro vás něčím specifická?

Přiznám se, že oznámení o udělení ceny jsem si musel přečíst několikrát, abych mu uvěřil. Počáteční velkou radost však nahlodala otázka, zda si tuto poctu zasloužím. Filmové triky nejsou „one-man show“. Je to týmová práce a bez spolupracovníků jak v Trikovém studiu Barrandov, tak následně ve firmě UPP a.s. bych žádný trikový záběr nevytvořil. Nakonec jsem si ale řekl, že budu toto osobní ocenění brát současně jako poctu českým trikovým specialistům a cenu proto s díky převezmu. Zlatý střevíček bude po 48 letech mé praxe v oboru první významné oficiální ocenění, tedy kromě pár neproměněných nominací. Navíc mne těší, že se tak stane na zlínském festivalu, který je mojí „srdeční záležitostí“.

   

Jaké filmy by podle vás měly dnešní děti v životě určitě vidět?

Úmyslně neuvedu konkrétní tituly, aby to nezavánělo „povinnou četbou“. Podle mne by současné děti měly vidět filmy, které jim napoví, že svět kolem není tak negativní, jak se jim možná někdy zdá. Že existují i jiné pravdy a hodnoty než ty, které se na ně valí z displejů mobilů. Filmy, které vybízejí k zamyšlení. A také by měly děti vidět filmy, které jim umožní se alespoň na chvíli proletět mimo realitu světem fantazie a podívat se na všechny problémy s patřičným nadhledem.

  

Podílel jste se na řadě českých pohádek, seriálů a sci-fi filmů pro děti. Jaké triky v dětských filmech podle vás nikdy nezestárnou?

Bez ohledu na vývoj a zdokonalování technologií podle mne nestárnou triky, které v příběhu nejsou samoúčelné, jsou blízké dětskému světu a podporují fantazii. Myslím si, že není nutné, aby efekty v dětských filmech byly zbytečně popisné, přehnaně realistické. Je dobré se pohybovat za hranicí reality a umožnit dětské představivosti, aby se mohla do vnímání aktivně zapojit, situace si domýšlet a ne jen pasivně konzumovat.

  

Pohádkové seriály jako „Arabela“ nebo „Létající Čestmír“ byly plné kouzel a triků. Představme si, že by vás oslovili pro spolupráci na dalším pokračování třeba oblíbené Arabely. Dokážete si představit, jak by dnes seriál vypadal? A jak byste vizuální efekty dnes pojal vy?

Záleželo by na tom, kdo by se realizace ujal. Obával bych se situace, kdy by autoři použili název „Arabela“ jen jako potenciálně komerčně úspěšnou značku a pak ve snaze o „modernost“ postupovali, jako když v Čapkově pohádce pejsek s kočičkou vařili dort. Současné technologie umožní zobrazit jakoukoli představu, ale základem vždycky bude kvalitní scénář. A co se týká vizuálních efektů? Snažil bych se, aby co nejlépe splynuly s obrazovým pojetím a poetikou příběhu. Nebál bych se ani v trikových technologiích navázat na postupy klasické, pochopitelně ale s nezbytnou „digitální pomocí“. Ta nám umožňuje zbavit se omezení, která klasická technologie přinášela.

  

V roce 1977, když jste začínal, nebyly k dispozici počítače. Museli jste tehdy mít větší představivost, výtvarné cítění a nápaditost, zatímco dnes se bez IT člověk neobejde. Navíc dnes si každý může stáhnout software na vizuální efekty. Není to z hlediska kreativity pro umělce krok zpátky? Nemáte pocit, že současné možnosti paradoxně vedou k menší kreativitě?

Já osobně bych se menší kreativity neobával. Je pravda, že kvalitní snímací technika a software na vizuální efekty jsou pro zájemce běžně dostupné a jejich ovládání je relativně snadné. Stále se ale jedná pouze o nástroje k tvorbě. Kdo má talent a je kreativní, nenechá se technologií „převálcovat“. Využije digitální nástroje jako pomocníka tam, kde klasické postupy k realizaci jeho nápadů už nestačí, k experimentování a pro usnadnění rutinních prací, které dříve zdržovaly. Je to jako s vařením. Koho vaření baví a má na to talent, nakoupí si kvalitní suroviny, polévku si uvaří a dochutí sám. Kdo na vaření není, koupí si instantní polévku v sáčku. Oba jsou rádi, že zahnali hlad, ale každému je snad jasné, která polévka bude lepší.

  

Když se díváte na filmy, které vznikly v posledních letech, říkáte si občas: „Tohle bych udělal úplně jinak“? Dáte nějaký konkrétní příklad?

Je pravda, že občas mne taková myšlenka napadne. Ale spíše se jedná o dílčí věci, ne nějaké zásadní problémy. Snad nejvíce mne „svrběla ruka“ při sledování pohádky „Saxána a lexikon kouzel“, ale to už je dost dávno. Možná to bylo i tím, že jsem na přípravách z počátku spolupracoval a viděl tak i „pod pokličku“. U novějších filmů už výraznější problémy v kvalitě triků nepozoruji. Spíše bych občas řešil jen trochu jinak výtvarnou podobu efektu nebo dramaturgii trikových scén.

  

Existuje trik, který vám v hlavě straší dodnes, protože jste ho nikdy úplně nedotáhl k dokonalosti?

Je jasné, že z těch skoro 150 filmů, na kterých jsem výrazněji spolupracoval, pár záběrů v mé trikové „13. komnatě“ uvízlo. Klasické filmové technologie měly oproti současným digitálním mnohá omezení, se kterými jsme museli bojovat. Z tohoto úhlu pohledu je dost starších trikových záběrů, na které se dívám shovívavě, i když se dnešnímu divákovi mohou zdát primitivní. Ale „nikdo není dokonalý“, jak praví název jednoho z televizních pořadů. I já mám pár svých záběrů, které znovu vidět nemusím. Jedním z příkladů je třeba sekvence souboje hlavního hrdiny s čarodějem v pohádce „Nebojsa“.

  

Jaký jste v poslední době viděl hezký vizuální nebo trikový film?

Po vizuální stránce mne v poslední době zaujala výrazně obrazově stylizovaná “Amerikánka“. Bližší je mi ale asi svým výtvarnem a celkovým pojetím loutkový film „Velký Pán“, ze kterého cítím „člověčinu“.

  

Jestli se někdy umělá inteligence naučí dělat filmové efekty sama, co to podle vás udělá s filmovým průmyslem?

Přiznám se, že se spíše obávám toho, co udělá umělá inteligence obecně s celým světem. Filmový průmysl je pouze jeden dílek puzzle, který do celkového obrazu světa musí zapadnout, ať chce, nebo nechce. Víme, že umělá inteligence umí už nejen vytvořit vizuální efekty, ale napsat scénář a vygenerovat celý film. Úmyslně píšu vygenerovat, a ne vytvořit. Rozhodně půjde o těžký a bohužel dost nerovný souboj komerce s filmovými tvůrci. Ale i David nad Goliášem nakonec zvítězil, tak nezbývá než držet palce.

  

Zlín je už neodmyslitelně spjatý s filmem pro děti a mládež. Kdybyste měl vytvořit trikový efekt symbolizující filmového ducha Zlína, jak by vypadal?

Nejtěžší úkol na konec. Jedním trikovým efektem se podle mne nedá vyjádřit všechno to, co „filmového ducha Zlína“ symbolizuje. Spíše by to bylo na krátký příběh.

„Nad stále stoupající rozbouřenou hladinou nul a jedniček se tyčí Kudlovský kopec. Na jeho vrcholku je nachystaná k odplutí „Zemanova archa“. Na ní jsou naloženy tužky, štětce, barvy, plastelína a pochopitelně také vybraná filmová technika. V podpalubí jsou bezpečně uložené kopie filmů Karla Zemana a Hermíny Týrlové i pár loutek a modelů. Přicházejí skupinky dětí, v ruksáčcích si nesou oblíbené knížky, v ruce plyšáky. U vstupu na palubu odevzdávají do úschovy své mobily. Nastupují i studenti audiovize na UTB se scénáři a ručně kreslenými storyboardy budoucích filmů. Pan Prokouk z kapitánského můstku je připraven dát pokyn k vyplutí...“

Věřím, že tahle Zlínská filmová archa bude pod ochranou Genia loci úspěšně plout digitálním mořem, vyhne se dravé velrybě AI-ce a snad se i dočká příletu holubičky s kouskem analogového negativu v zobáku...“.