Komenský nejsem a Hus být nechci, říká laureát Zlatého střevíčku Petr Kostka

Kdo si myslíte, že vám v životě nejvíc držel palce?

Myslím si, že mi drželi palce mí rodiče. Maminka a tatínek. A pak obě mé ženy. Ingrid a pak Carmen.Ale to si jenom myslím. Nemohu to vědět s jistotou, jako nikdo nikdy nic o nikom a o ničem. Co vím ale zcela bezpečně je, že jsem si oba palce držel sám. To ano. Snažil jsem se, to vím s jistotou.

  

Co pro vás osobně znamená Zlatý střevíček ze Zlína, festivalu s dlouhou tradicí?

Tak touhle otázkou jste mne zaskočila a do hloubi duše se stydím, protože o Zlatém střevíčku ze Zlína slyším poprvé. Nic o něm nevím. Ale teď tuším, že to bude asi prostě cena. Ocenění. Budu se pídit nebo se to dozvím letos ve Zlíně.

  

Napadá vás role, která by si podle vás zasloužila střevíček nejvíc?

Aha! Tak je to ocenění! Těžko se to vybírá, ale snad role Horacia v inscenaci pražského Národního divadla Hamleta, kterou jsme uváděli v 80. letech. Ta postava je přítel Hamleta a je tam proto, aby ten Hamlet mohl a měl všechny ty dlouhé monology komu říkat. (To prosím berte jako můj nejapný pokus o vtip.) Tu roli jsem miloval a byl z ní vždy unaven jako ten František Němec z Hamleta.

  

Zlín Film Festival je tu od roku 1961. Jaké jsou vaše první vzpomínky na Zlín?

Musím se přiznat, že smutné. Již po několik let jsem pravidelně na tento festival zván, ale nikdy mi to nevyšlo. Protože jak víte, divadla plánují svou práci dlouho dopředu, vždy ve dny festivalů jsem už měl nějakou povinnost určenou. Tentokrát mám aspoň tři dny volné, tak se těším. 

  

Máte rád festivalovou atmosféru, nebo jste spíš typ, který utíká do klidu?

Já jsem spíš ten druhý typ. Já raději to druhé. Klid. Jenom ne moc slávy a kolem mé osoby, to už se přímo bojím. Nejsem rád ve středu pozornosti.

  

Kdybyste dnes seděl v kině ve Zlíně jako desetiletý/patnáctiletý kluk, na jaký film byste chtěl jít a proč?

Čaroděj Kara-Mor. Sovětská pohádka, kterou jsem hltal v roce 1948 jako desetiletý klučina.

  

Četnické humoresky, Sanitka, Pojišťovna štěstí, Zlatá Labuť. Jmenovat filmy, seriály, představení, v nichž jste si zahrál, by zabralo dlouho. Ale řekněte, kterou z nich byste si dal z fleku znovu?

Ze seriálu žádný. Nefandím příliš seriálům. Proč to by bylo nadlouho. Ale z divadelních inscenací by se jistě řada našla. Ono by se toho chtělo! Ale předpoklady zestárly.

  

Hercule Poirot, jemuž jste propůjčil hlas, je perfekcionista. A Petr Kostka?

Asi také, myslím si. Ale můj Hercule Poirot – to už je dávno, dávno. Bratru třicet let.

  

Může mít herec i po šedesáti letech na jevišti trému? A vy?

Už bych to nenazýval trémou. Spíš větší a větší zodpovědností.

  

Co vás na mladých lidech dnes nejvíc překvapuje – pozitivně i negativně?

Stárnu a mám potíže se sluchem. Ale některým mladým hercům rozumím. Když mluví pregnantně, sice civilně, ale ne civilisticky, nešumlují a neříkají si ten text jen pro sebe. Když vysílají, když vědí o svých posluchačích.

  

V jakých chvílích jste k sobě nejkritičtější vy sám?

Na kritiku mé práce, mého chování, mého vystupování, oblékání, mytí zubů a všech ostatních dovedností mám osobního pozorovatele a kritika. Paní Carmen Mayerovou, která jest zároveň i mou veletrpělivou ženou.

  

Kdy je Per Kostka nejšťastnější člověk na světě?

Bývalo to za volantem, u vínečka na balkoně, s dětmi na procházkách, dovolená u moře. Dnes v posteli.

  

Jak byste chtěl, aby si vás jednou lidé pamatovali?

Ať klidně zapomenou. Vím, že zapomenou. Jan Amos Komenský nejsem a Jan Hus nechci být.