Antonio Šoposki: Nejsem typ na prince, ale pohádce bych se nebránil

Do Zlína na letošní Zlín Film Festival dorazíte jako „Young Star“, mladá hvězda s úspěšně rozjetou kariérou. Vnímáte sám sebe jako hvězdu? Poznávají vás už lidé na ulici?

Upřímně, vůbec ne, jako hvězda se necítím, a když budu hodně přísný na náš český showbyznys, tak si nejsem jistý, že se tu někdo jako hvězda může cítit. Vnímám to tak, že hvězda je třeba Timothée Chalamet nebo Johnny Depp. To jsou lidé, které znají po celém světe. Ale abych se udržel v rámci otázky, tak občas už pozoruju lehké náznaky toho, že se na mě někdo na ulici zvláštně podívá. Ale pořád ještě tyhle signály nedokážu rozlišovat, takže si nikdy nejsem jistý, jestli na mě koukají, protože mě někde viděli, nebo třeba proto, že mám špinavou pusu od jídla. Člověk nikdy neví.

   

Jaký byl váš první herecký zážitek, kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat herectví naplno?

Uvědomění si, že se chci herectví věnovat, a první zážitek se datují dost daleko od sebe. Uvědomění přišlo relativně brzo, třeba někdy už na prvním stupni základní školy, kdy jsem zjistil, že herectví je povolání a že se to dá vůbec studovat. A první zkušenosti jsem začal získávat o pár let později v dramatickém kroužku a na hodinách přednesu. První profesionální zkušenosti pak přišly se studiem na konzervatoři, kde jsem se tuším poprvé před kameru postavil v seriálu Modrý kód. Ale touhle informací si nejsem jistý, umělá inteligence by to možná věděla líp. No a pak se to začalo nějak nabalovat.

   

Vaše sestra, Marika Šoposká, je také herečka. Podporujete se vzájemně v herecké profesi? Řešíte spolu své role nebo dáváte si vzájemně rady nebo zpětnou vazbu?

Upřímně. Je jen málo věcí, ve kterých bychom se s Marikou navzájem nepodporovali. Moje přítelkyně si ze mě dělá srandu, že jsem z poloviny osobnost mojí sestry. Což je asi pravda, protože s Marikou nad věcmi přemýšlíme dost podobně. A co se týče práce, tak tam úplně často do detailů nezabíháme. Vždycky to tak navzájem shrneme v té obligátní rubrice: "Co je u tebe novýho?" a pak se plynule přesuneme ke konverzacím typu: co zasadila nového ve skleníku, co má dělat, když má její kočka blechy a nebo jestli některého z jejích synů nehodím na nějaký kroužek nebo je odněkud nevyzvednu. Ale zase bych lhal, kdybych řekl, že se jeden o druhého nezajímáme i profesně. Například když před dvěma lety psala Marika s Mirkem Krobotem divadelní hru Štíři z února, tak jsem byl jedním z prvních lidí, kteří ji četli, z čehož jsem měl vážně radost. A inscenaci všem doporučuju vidět. Je to krásné.

   

Vaši první hereckou zkušenost v celovečerním filmu Tancuj Matyldo jste proměnil rovnou na nominaci na Českého lva. Co vás jako první napadlo, když jste se o nominaci dozvěděl?

Když jsem se dozvěděl, že jsem byl za roli ve filmu Tancuj Matyldo nominovaný na Českého lva,  byla to taková tragikomická situace, protože v tu dobu měla naše kočka střevní potíže a já jsem za ní zrovna běhal po bytě s hadrem, když z úst Kláry Melíškové znělo moje jméno. Ale samozřejmě jsem z toho měl strašnou radost a hned jsem telefonoval s rodiči. A jako první mě napadla otázka, co si do toho Rudolfina vezmu na sebe.

   

Vaše postava prochází ve filmu významným vývojem, zejména ve vztahu k babičce Matyldě, kterou hraje Regina Rázlová. Jaké bylo spolupracovat s tak zkušenou herečkou a jak ovlivnila váš herecký výkon?

To, že je Regina fantastická herečka, je věc, kterou zmiňovat nemusím, protože to rolí Matyldy znovu všem dokázala. Postavit se vedle ní před kameru bylo vlastně hrozně zvláštně uklidňující. Všechno to s ní tak pohádkově plynulo, až jsem si občas musel uvědomit, jaké točíme téma. Asi nemůžu říct, že by mi přímo na place předávala konkrétní rady, ale už jenom  ji vidět při práci mě hodně inspirovalo. Má skvělou energii. Je to dáma, ale má hrozně mladou duši.

   

Film se zabývá tématy jako rodinné vztahy, odpovědnost a generační rozdíly. Jak jste se osobně ztotožnil s těmito tématy a jak ovlivnily váš přístup k roli? A co vám tahle role dala do osobního života?

Určitě se mi více otevřela problematika nemoci, o které film pojednává, i toho, jak je důležité, aby rodina v těchto situacích byla maximálně soudržná a silná. I vzhledem k tomu, že jsem měl tu možnost se scenáristkou a producentkou filmu Natašou Slavíkovou absolvovat pár besed, které pořádala po promítání filmu v různých krajských městech. Bylo pro mě silné si uvědomit, že film, který jsme natočili, sloužil spolu s besedou jako edukační materiál pro spousty lidí, kteří se třeba s problematikou Alzheimerovy choroby potýkali, ale neměli dostatek informací nebo zdrojů, ze kterých čerpat. To mi hodně otevřelo oči, jak moc záslužnou práci Nataša s filmem odvedla. Pro ni to totiž ani zdaleka neskončilo premiérou.

   

Existuje role, kterou byste si v budoucnu vysloveně přál zahrát?

Jednu konkrétní vysněnou roli asi nemám, ale určitě mě baví různorodost. Asi bych nerad spadnul do nějakého typu rolí, ze kterého by se mi pak těžko dostávalo. Ta různorodost je to, co mě na té práci baví. Snažit se pochopit motivace všech postav, které bych měl kdy ztvárnit, by mě lákalo u jakékoliv role. Ne s ní nutně souhlasit, ale pokusit se ji pochopit. To je podle mě dost důležité.

   

Ve vaší filmografii zatím chybí pohádka. Už se k vám nějaká nabídka na pohádkovou roli dostala? A přijal byste třeba roli prince?

Nějaké nabídky na prince už párkrát ve vzduchu visely, nicméně to zatím nikdy nedopadlo. Ale upřímně si ani nejsem moc jistý, jestli jsem typ na hraní princů. Trošku mě na tom odrazuje, že jsou ty role princů často dost ploché a dost těžko se uchopují. Ale samozřejmě by záleželo na konkrétním typu pohádkové postavy. Určitě bych si ale někdy tenhle žánr chtěl zkusit.

   

Když se bavíme o pohádkách a filmovém festivalu pro děti a mládež, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka nebo rodinný film a proč?

Tak to samozřejmě záleží, kam se v žánru pohádek pustíme... Pokud bychom se bavili o českých pohádkách, tak Bob a Bobek nebo Pat a Mat mě v televizi jako dítě nikdy nezklamali. Měl jsem taky moc rád filmovou sérii pohádek Fimfárum, i když musím uznat, že jsem se některých z těch postav jako dítě dost bál. Byly občas docela nepříjemně děsivé. Co se týče zahraniční kinematografie, tak můj asi úplně nejoblíbenější novodobý animovaný film je Jak vycvičit draka. Ten má v mém srdci speciální místo. A mezi oblíbené rodinné filmy samozřejmě neodmyslitelně patří série filmů Harry Potter nebo film Mikulášovy patálie.

   

Poslední tři roky se věnujete také dabingu. Jak se liší vaše příprava na dabingovou roli od přípravy na hereckou roli před kamerou?

Přípravy na tyhle dvě disciplíny se liší úplně absolutně, hlavně asi kvůli tomu, že příprava na dabingovou roli už dnes v podstatě neexistuje. Proces dabingu se v rámci efektivity dost zrychlil, takže dabér dostane na místě před dabingem vysvětlení ohledně postavy od režiséra, které má z pravidla od 30 vteřin do 2 minut. Na delší vyprávění tam bohužel není čas. A pak už je více méně na herci, aby byl tak dobrý a zvládnul zkoordinovat svůj projev s postavou, kterou dabuje. Vůbec bych si o sobě netroufnul říct, že jsem dabér, protože je to vážně dost komplexní a složité řemeslo, které se neustále učím. A myslím, že u dabingu více než u čehokoliv jiného platí, že se člověk posouvá jenom a jenom praxí.