28/5 — 1/6 & 9 — 15/9/2021
61. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
12. 9. 2021

Režisér Lee Ji Won o filmu ODVÁŽNÝ VÝLET: „Prorazením plotu získávají děti svobodu a mohou vyrůst …“

Maminka hlavního hrdiny Da-yiho je v nemocnici. Proč? Důvod Da-yi nezná, protože mu jej otec neřekl. Vlastně si s ním nepovídá téměř vůbec. Ovšem ve chvíli, kdy je jeho matka převezena do jiné nemocnice, se Da-yi rozhodne ji navštívit. Jeho mise znamená výpravu do vzdáleného a neznámého místa v doprovodu spolužáků a nových kamarádů.

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

PO | 13.09 | 08:40 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 2

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

Korejské filmy pro děti mají v sobě něco zvláštního. Příběhy jsou často vyprávěny s obrovskou něžností a zranitelností. Snímky jako NÁŠ SVĚT (THE WORLD OF US), NÁŠ DŮM (THE HOUSE OF US) a BORI jsou srdceryvné příběhy dětí, které nehledají víc, než bezpečí a útěchu. Když tento koncept pak skombinujete s tématem malého dítěte hledajícího umírající mámu, možná vás napadne, jestli se dá na tento film dívat bez toho, aniž byste si vyplakali oči.

 

Lee Ji Won: Dá se čekat od filmu o loučení s krásnými vzpomínkami a milovanými lidmi i něco jiného? Mým záměrem nikdy nebylo rozbrečet diváky. Ve skutečnosti jsem plakal u toho filmu nejvíc asi já sám.

 

Nemyslím si, že je nutné, aby děti ve filmech vždy působily roztomile, ale váš protagonista takový rozhodně je!

Ji Won: Lee Gyeong-hoon (v roli Da-yiho) hraje i svýma lesklýma očima a dokáže velmi kontrolovaně vyjádřit své emoce. S jeho plnou koncentrací přichází i plné ponoření do postavy, jako by v něm kus Da-yiho vždycky byl. Je to skvělý herec, který kombinuje skromnost a nevinnost.

 

Atmosféra mezi dětmi působí velmi uvolněně. Přijde mi, že když hrají, jejich smích je opravdový.

Ji Won: Naším nejdůležitějším úkolem bylo, aby se mladí herci cítili uvolněně a na place si to užili. Místo toho, abych z nich loudil umělé emoce, hledal jsem děti, které by byly podobné svým filmovým protějškům. O scénáři jsem se s nimi nebavil. Spíše jsem jim vysvětlil pozadí každé scény a oni improvizovali. Neměli jen memorovat nebo opakovat klíčové repliky, ale jít hluboko do svých pocitů. Herci mé metody přijali, a tak vznikly všechny přirozeně působící obrazy.

 

Vážnost situace se dozvídáme pomalu a postupně ... Nikdo se chlapci neodvažuje říci, že jeho matka ve skutečnosti umírá.

Ji Won: Dospělí si příliš často myslí, že děti jsou na realitu příliš malé. Ale děti jsou schopné situaci samy zhodnotit. To je něco, co jsem chtěl ve filmu postihnout.

 

Nemocnice obecně nevypadají jako ty nejpůsobivější scenérie pro film. Ale v tomto případě patří nemocniční scény k těm nejzajímavějším ve filmu.

Ji Won: Scény z konkrétních lokací - jako z nemocnice a školy - často vyžadují dodatečnou vrstvu detailů a realismu. Pokud jde o nemocniční scény, věnoval jsem důkladnou přípravu kinematografickým možnostem, zhlédl jsme dokumenty z nemocničního prostředí a přidal pár osobních zkušeností. Obvykle jsou nemocnice vyobrazeny jako temná a děsivá místa, ale v tomto filmu je to jinak! Je to Da-yiho oblíbené místo - je to jediné místo, kde se setkává se svou mámou a vždycky se tam těší.

 

Dokonce přemýšlí, jestli by se neměl cítit kvůli nemoci své maminky provinile.

Ji Won: To je jedna ze srdcervoucích pasáží. Jeho pocit viny se rodí z pochybnosti, jako například „cítí se máma špatně kvůli mně?“ „Je stále více nemocná, protože k ní chodím příliš často a nenechávám ji odpočívat?“ Taková semínka pochybností často zasazují dospělí – jsou to rány na dětské duši, které způsobily bezmyšlenkovité poznámky dospělých.

 

Nejsrdceryvnější scény jsou asi ty se žlutou květinou. To je neskutečně působivý obraz.

Ji Won: Žlutá barva znamená ochranu. Da-yi se sice drží, ale to neznamená, že nepotřebuje lásku a ochranu. A jeho matka je překvapivě v obdobné pozici - potřebuje lásku a ochranu stejně jako Da-yi. Žlutá květina je spojovníkem mezi těmito dvěma. Květina je v květináči, stejně jako je tento příběh o dítěti, které obklopují ploty. Dospělí je postavili, aby dítě ochránili, ale zároveň tím své dítě brzdí. A pokud plot prorazí, děti konečně mohou vyrůst - možná se stát i silnějšími - každý po svém.

 

Váš příběh je také příběhem o chlapci a jeho otci.

Ji Won: Není to jen Da-yi, ale také jeho otec, kdo dozrává. Ze začátku neví, jak dát své emoce znát, ale postupně se jejich vztah proměňuje. Každý by měl jednoho dne vyrůst a dozrát, bez ohledu na věk.

 

Ambice rodičů se přenáší na jejich děti. Je úlohou dítěte sny rodičů splnit?

Ji Won: Rozhodně ne! Jsou to samostatné lidské bytosti, a tak by měly mít své vlastní sny. Dospělí by pak měli svět učinit místem, kde mohou mít děti široké spektrum snů. Mnoho korejských rodičů se snaží přizpůsobit své děti globálním kritériím. Zaměřují se spíše na uniformitu než na individualitu. Jenže děti by si ve skutečnosti měly naplno užívat svobody a radovat se.

 

Pokud je pro děti tak důležité stanovit si vlastní cíle (jako například „cesta za mámou do nemocnice“), co "velkého" jste chtěl udělat v dětství Vy?

Ji Won: Jako dítě jsem žil na půli cesty mezi městem a venkovem. V popředí jsme viděl mrakodrapy a v pozadí byly hory a farmy. Moje mise nebyla tak velká jako ta Da-yiho, ale pamatuji si, jak jsem si balil vybavení do hor, kde jsme pak chytal různý hmyz, jako vážky nebo kobylky.

 

Další scénou, která člověku utkví v paměti, je ta, ve které u silnice leží hromádka učebnic.

Ji Won: Existují dva typy dětí, které se cítí osaměle. Ty, kterým se nedostává pozornosti ze strany rodičů, zde je příkladem Da-yi, a pak ty, které se cítí samy kvůli nadměrné ochraně ze strany dospělých, jako jeho spolužák Jae-kyung. Jeho rodiče mu ve snaze zajistit mu budoucnost neustále domlouvají nějaké soukromé hodiny. V Jižní Koreji těmto dětem říkáme "děti na kolotoči" - neboť jsou lapeny v nekonečném kolotoči „domov - škola - akademie“. Učebnice u silnice jsou odrazem Jae-kyungova života, který s sebou vždycky nosí tašku plnou školních knih. Tím, že jsem z něj učinil člena "výpravy", jsem z něj sňal tuto zátěž a dal mu svobodu, i když jen na chvíli.

 

Zjistil jsem, že byl Váš film natočen na náměty digitálních komiksů.

Ji Won: Ano, tak to je. Základní prvky příběhu jsou vesměs stejné - tedy Da-yi a jeho kamarádi, nemocná máma a zaneprázdněný otec. Webtoon (digitální komiks) líčí život Da-yiho deníkovou formou v jednoduchých černobílých kresbách, které nejsou nijak složité nebo okázalé. Situace a emoce tedy nejsou vysvětlovány a je na divákovi, aby sám vyplnil prázdná místa svou vlastní představivostí a asociacemi.

 

Asi nebylo snadné najít vhodné zakončení příběhu. Vyřešil jste to vložením krátkého animovaného klipu …

Ji Won: Nechtěl jsem smutný konec, ale zároveň jsem nechtěl, abychom příběh utnuli, jako by se nic nestalo. Výraz Da-yiho na konci filmu je odrazem mého přání, aby žil plnohodnotný a šťastný život. Animovaný klip sice zobrazuje pocity jeho matky, ale mým záměrem byl dosáhnout přesahu konceptu mateřství. Spíše jsem poukázal na vztah mezi dvěma lidskými bytostmi, ať to jsou rodiče či přátelé ... využitím příkladu dítěte a stromu, kteří se navzájem opatrují. Ta animace také odkazuje na zmíněný původní webtoon - je mu takovou malou poctou - a zároveň je symbolickým mrknutím na fanoušky. 

Za rozhovor děkujeme našemu belgickému spolupracovníku Gertu Hermansovi.