30/5 — 5/6/2024
64. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
29. 5. 2019

S trabanty jsem měl takový manželský vztah. Lezli jsme si občas na nervy, ale při tom jsme se měli rádi

Od první velké jízdy Dana Přibáně a jeho bakelitových žlutých vozítek uteklo už neuvěřitelných 12 let. Během této doby podnikl 4 neuvěřitelné cesty po celém světě.  Návštěvníci festivalu měli jedinečnou možnost poslechnout si Danovo divoké vyprávění nejen o zážitcích žlutého cirkusu, jak Dan trabantům přezdívá, ale i o tom, jak při své poslední trabantí cestě dojeli z Indie přes Banskou Bystrici do Prahy a mimochodem při tom objeli svět!

Máte za sebou premiéru vašeho nového filmu Tranbantem tam a zase zpátky. Jaké jsou vaše první dojmy a jaké jsou reakce diváků?

Funguje to. Reakce jsou zatím pozitivní, takže jsme spokojení. Ale je to teprve začátek a uvidíme, co to bude dělat dál. Jak se říká, nechval dne před večerem.

Když se řekne „CESTOVÁNÍ,“ co se vám jako první vybaví?

Asi nic konkrétního. Pro mě je cestování přirozenou součástí života. To, že se člověk nachází v různém čase na různém místě, mi nepřijde jako něco obdivuhodného nebo úžasného. Spíš jde o to, aby si to člověk zkusil a zažil a překonával sám sebe. Možná kdyby ta otázka přišla před dvaceti lety, odpověď by byla jiná. Mě už dnes docela rozčiluje hledání nějakých hlubokých životních mouder, protože člověk může projet celý svět, ale bude pořád stejný tupec, když nebude ochotný koukat kolem sebe, přemýšlet o tom a pochybovat os osobě i ovšem kolem.  Proto mi přijde úsměvné moderní digitální nomádství, které často působí jako póza. Lidé někam odjedou, protože doma to nefunguje, v Indonésii si sednou na pláž a mají pocit, že tam najdou nějakou hloubku. Ale o tom to není. Člověk je buď schopen vnímat věci kolem sebe, a to tady i tam někde v dálkách a jen překonává své hranice a svoji komfortní zónu, a to ho posouvá.

A co vás tedy přivedlo na cesty?

Mě se to líbí, těší mě to. Jezdím rád autem, mám rád filmování, rád píšu. Takže jsme jednoduše propojili věci, které máme rádi, a tím se celý projekt vytvořil. Není za tím nic hlubokého.

Proč jste si zvolili pro svoje cesty právě trabant? Bylo to z hecu nebo to byl nějaký konkrétní cíl?

Já jsem projezdil se svou holkou autem celou Evropu. Pak jsem se kamarády vydal na vandr do Egypta a blízký východ a bájili jsme, jak vyrazíme velkým teréňákem do Afriky. A když jsme plán doladili v hospodě po třetím pivu do nejmenších detailu, uvědomili jsme si, takový drobný nedostatek: že nikdo z nás to terénní auto nemá. A já jsem trochu z hecu nadhodil, že bychom mohli jet trabantem. Na to mi všichni řekli, že to nejde. Což mě překvapilo. A to byl ten důvod. Ukázat, že to jde, že člověk má většinu překážek spíš v hlavě než kdekoli jinde, ať už je to auto, vybavení, nebo třeba stav účtu.

A litoval jste někdy této volby?

Ne, nikdy. Zažili jsme spoustu těžkých situací, člověk cestoval v určitém nepohodlí, ale o to silnější byl zážitek z cesty. Právě ti trabanti nám umožnili, nebo spíš nás donutili vystoupit z naší komfortní zóny. Je to jako když jedete na vandr ne s moderním stanem, který se sám postaví, ale jen s celtou, která vás donutí hodně improvizovat a znásobí tak zážitek. I když bylo dost zřejmé, že u prvních cest většina lidí čekala, kdy konečně zahyneme. 

Jak se vůbec balí zavazadlo na takovouto cestu trabantem kolem světa?

Tohle je celkem jednoduché. My nejdříve zabalíme věci na natáčení, do prázdných míst nastrkáme náhradní díly a nářadí a do zbytku pak nějaké osobní věci. Ale vlastně na tu cestu si toho bereme velmi málo. Prádlo si stejně musíte vyprat a jídlo si s sebou nevozíme žádné, to kupujeme cestou, takže žádné speciální nároky na takovou výpravu nejsou.

Z každé vaší cesty vznikl dokumentární film. Proto se nabízí otázka, jestli cestujete, abyste točili, nebo točíte, protože cestujete?

My jsme začali točit jako úplní amatéři někdy v 90. letech. Tehdy kamarád ze zámožnější rodiny přinesl kameru, což bylo pro nás tehdy něco jako zjevení. Naprosto mě uchvátilo, že držím v ruce zařízení, které dokáže zároveň zaznamenávat obraz i zvuk. Dnes to dělá každý mobil, ale mě to tehdy úplně vyrazilo dech. Začali jsme točit malé filmečky na amatérské festivaly. A pak když jsme odstartovali trabantovou výpravu, už jsme počítali s tím, že z ní uděláme film. Takže já jsem nikdy na žádné z cest nedokázal oddělit, jestli se cesta dělá kvůli filmu nebo film kvůli cestě. Ty dvě věci jsou u mě synergicky propojené.

A jak moc musíte svou cestu přizpůsobovat filmovým potřebám? Nebo záběry jsou čistě náhodné?

Obrovsky. Kdybychom netočili, tak pojedeme dvakrát tak rychle. Ale taky spoustu míst neuvidíme. Protože natáčení vás donutí na spoustě neplánovaných míst zastavit. Ty místa bychom možná jen zahlédli z okýnka a jeli dál. Ale natáčení je nedílná součást celé cesty stejně jako třeba tlačení trabanta nebo jeho opravy. A čím máme s filmováním víc zkušeností, tím je mu cesta více podřízená. My jsme si naivně na začátku mysleli, že jen pojedeme a budeme natáčet, co se děje, ale brzo jsme zjistili, že takhle se to dělat nedá. Vše si musíte v hlavě už na místě stříhat a přemýšlet, jestli to bude fungovat a jestli nějaký záběr nechybí. Protože my s sebou nemáme žádný doprovodný štáb, čemuž spousta lidí dodnes nevěří. Složité jsou i různé záběry přejezdů. Musíte dojet na nějaké místo, vysadit kameramana, vrátit se někam za zatáčku a pak to projedete, třeba několikrát, aby záběr byl dobrý. Ale to se bohužel jinak dělat nedá. Velkou službu nám v tomto při poslední cestě udělat dron, kterého jsme řídili z auta a vznikly nejen skvělé záběry shora, ale dron nás předletěl, natočil a pak nás dohonil. Nemuseli jsme se vracet.

Změnil trabant nějak váš život?

Upřímně – momentálně už mi trochu leze na nervy, protože je to teď stále dokola to samé. Ale na druhou stranu mě to trabantové nadšení těší. Co mi přijde legrační, je že si spousta lidí myslí, že jediné, co během cesty dělám, je že řídím trabanta. Přitom řízení trabantu je vlastně úplně podružná věc, stejně tak jeho opravování. To hlavní je načerpání a poté předávání zkušeností a zážitků z cesty lidem na besedách a přednáškách a ve filmu. To samotné auto a ten proces jízdy je jen katalyzátorem tohoto procesu. Velkou výhodou trabanta je, že na něj skvěle reagují lidi po celém světě, protože je malý a roztomilý, což pak generuje další příběhy a zážitky. Funguje jako činidlo v nějakém chemickém procesu. Mám to auto opravdu rád. Ale mám na něj trochu jiný pohled než řada českých trabantistů, což mi nemůžou zapomenout. Protože já na něj často nadávám. Máme takový manželský vztah, kdy si umíme lézt pořádně na nervy, ale při tom se máme rádi. Kdežto trabantisté mají s auty spíše takový milenecký vztah.

V jaké ze zemí se vám jezdilo nejlépe a kam by se už žádným autem radši nevrátil?

To asi nedokážu říct. Nemám žádnou zemi, o které bych řekl, že už bych se tam nechtěl vrátit. Jsou ale země, kam by se mi nechtělo znovu dovážet auta, a to kvůli neuvěřitelné byrokracii. Mluvím o Austrálii. Za ty poplatky, které jsme za dovoz aut dali, bychom si na místě mohli auto koupit, možná dvě. Ale jinak je Austrálie nádherná.

Trabant Egu jako první trabant objel celý svět. Jaký bude jeho osud nyní?

Oba trabantíci skončili u našeho automechanika Míly, který je z malé vesničky jménem Nová ves pod Plěší. Koupil tam malou sámošku, kde zbudoval mikromuzeum trabantů, točí tam malinovku a pivo. Je to hrozně milé místo na výlet. Já jsem za to hrozně rád, i když si myslím, že si Míla na sebe upletl bič, protože s tím je samozřejmě spojená spousta práce. Trabanty vždycky stávaly mezi cestami někde zastrčené v garáži, takže teď si na ně může kdokoliv reálně šáhnout a prohlédnout si je.

Napadlo vás někdy, že ze žlutých trabantů budou takové celebrity, které budou mít své muzeum?

Když jsme plánovali první cestu, nic takového nás ani ve snu nenapadlo. Řekli jsme si, že to zkusíme a uvidíme. Lidé se dodnes diví, proč jsme vůbec dělali ty první dva filmy a proč jsme psali tolik článků, když to nemělo žádný cíl. Nás to ale těšilo. Těšilo nás a bavilo nás o svých cestách psát. Líbilo se mi, že to lidé četli. Ty první dva filmy jsme vyrobili na nezávislé bázi, úplně na koleni a nechali jsme v tom obrovské peníze, aniž by to pro mnohé lidi mělo pochopitelný smysl. Naopak spousta lidí žije v naivní představě, že v tom celém byl jasný a dopředu daný plán. Tak to vážně není.

Náš první film nešel nikdy ani v televizi, byla v něm řada chyb a příkladů, jak to nedělat. Při jeho tvorbě jsme se inspirovali seriálem BBC Long Way Round, kdy Evan McGregor projel kolem světa na motorce a nám se hrozně líbil výsledný žánr. A chtěli jsme to zpracovat stejně. Ale myslím, že se to povedlo až s tímto posledním filmem, který víc než dokument je dobrodružný film, který se téměř obejde bez čtených komentářů a vypráví se sám. Je v něm třeba pasáž, kdy projíždíme Himaláje a půl hodiny se ve filmu neozve jediné slovo komentáře a dává to celé smysl. A jsem rád, že se ve filmu podařilo ukázat i ty stránky cesty, které nejsou vyloženě pozitivní ani vyloženě negativní. Že se tam buď neslaví, nebo nenadává, jak to bylo minule, ale že je tam normální život a normální únava. A to, že to není vždy jednoduché, že se nám někdy nedaří a myslím, že to lidé také oceňují.

Potkali jste na cestách nějaké podobné nadšence v podobně kuriózních autech?

Když jsme začali cestovat, tak jsme najednou zjistili, že cestovat takovým malým autem jako je trabant, bylo na západě úplně normální. To co tady působilo jako zjevení a objev, tak bylo něco zcela běžného. Kdyby hypoteticky trabant vznikl na druhé straně železné opony, tak by s ním hned někdo někam vyrazil. Po světě se jezdilo broukama, se starými citroeny. Trabík sám v sobě nese smutný příběh východního bloku. Byl vyroben jako z nouze cnost, ale poctivě a nejlépe jak to šlo. Ovšem strana a vláda jej nedovolily modernizovat, a nakonec se z něj stal vtip na kolech.

Vyvrcholením vaší poslední pětiměsíční cesty byla spanilá jízda Slovenskem a Českem, rozhodli jste se i pro zastávku ve Zlíně. Jak jste vnímali návrat do Čech?

Bylo to nejhezčích tisíc kilometrů, které jsme kdy ujeli. Mezi ukrajinskou hranicí a Prahou stály tisíce lidí. Bylo to opravdu neskutečné a dojemné. Zvlášť v době facebookové, kdy mají lidé vše naservírované až pod nos a nemusí nikam jezdit a chodit. Když se z cest vrátili Hanzelka a Zikmund, tak se na ně lidé museli jít podívat, když je chtěli vidět. Ale v současné době jde všechno sledovat online a ti lidé stejně přišli a to mi přišlo hrozně hezké a moc si toho vážím.

I svou první expedici jste ale končili ve Zlíně. Tehdy to bylo z jakého důvodu?

My jsme tam nekončili, ale zastavovali, protože jsme jeli ze Samarkandu okolo. Chtěli jsme se podívat na expozici Hanzelky a Zikmunda a vzdát jim hold. Takže jsme tady tehdy ještě úplně neznámí zastavili na parkovišti naproti 21, podívali se do muzea, dali si husičku s knedlíkem a jeli jsme dál. Tehdy si nás nikdo nevšímal.

Ve Zlíně je o cestování docela zájem, koná se zde řada cestovatelských besed, festivalů apod. navštěvujete Zlín často?

Já mám Zlín hrozně rád. Město se mi moc líbí, což mnoho místních nechápe , především jeho architektura, je mi sympatický Baťa a jeho myšlení. Město jsem si oblíbil i díky Mirkovi Náplavovi a Petru Horkému, kteří tady pořádají festival Neznámá země a pravidelně mě na něj zvali. A samozřejmě i díky Hanzelkovi a Zikmundovi. Zlín je s nimi silně spjatý.

Znáte se osobně i s Miroslavem Zikmundem. Jaká byla osobní setkání s ním?

Setkali jsme se několikrát, ale mě přijde vždycky hloupé se tím někde chlubit. Několikrát jsme o našich cestách i mluvili a vtipné je, že on svoje cesty ve srovnání s našimi označuje za jednodušší. Pan Zikmund je v tomto hodně uznalý a všem motocestovatelům fandí.

Čím vás cestovatelská dvojice H+Z inspirovala?

Hanzelka a Zikmund nebyli první, kdo u nás podnikl tak velké cesty, jestli ale v čem naprosto vynikali, byla novinářská práce, a to čemu dnes říkáme PR. Jen málokdo ví, že první čeští cestovatelé třeba Afriku přejeli už v roce 1931. Cestu, kterou Hanzelka se Zikmundem tehdy projeli supermoderní tatrou, 20 lety před nimi projeli lidé auty s karoseriemi ze dřeva. Ale Hanzelka se Zikmundem o té cestě podali velmi podrobné svědectví. A v tom své předchůdce předčili.

Myslíte, že se nějak liší cestování v době H+Z a dnes? Je to jednodušší? Je ještě co objevovat?

Cestování i informace jsou mnohem dostupnější. Za časů H+Z neexistovaly turističtí průvodci jako je Lonely planet pro nezávislé cestování s tisíci praktických rad na cesty. Pro ně ty rešerše byly mnohem náročnější. Dnes si můžete online do mobilu stáhnout informace přímo na místě. Na druhou stranu se z toho cestování stala masová záležitost, což mnohým zemím ubírá. To jsme zažili sami například v Uzbekistánu, přes který jsme jeli při naší první cestě a pak také při té poslední – rozdíl 12 let a bylo to opravdu poznat, ta země už byla mnohem víc nastavena na turismus. Ale nemá cenu to řešit. Cestovatel Alan Forejt už ve třicátých letech napsal stať, ve které popsal pocity mnohých, že už nemá cenu nikam jezdit, protože všechno už bylo objeveno a poznáno a nabádal čtenáře, aby tomu nepodléhali, že tomu tak není. Takže tento pocit je už hodně starý a pravděpodobně se bude objevovat donekonečna, a lidé i za 20 let budou vzpomínat, že jak to cestování dnes bylo dobrodružné.

Pokukujete po nějaké další cestovatelské výzvě?

Samozřejmě, ale je to ještě tajné! Ale co chystáme je naznačeno na konci filmu. Hlavně už to nebude o trabantech, protože už pro nás nejsou výzvou. Z těch zoufalců na začátku jsme se propracovali k tomu, že to auto až moc dokonale známe a až moc víme, co dělat. Takže potřebujeme novou výzvu, abychom se v tom mohli zase trochu plácat.

Když se bavíme o dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka a proč?

Kdybych to bral v souvislosti s cestováním, tak bych řekl, že Bolek a Lolek, protože měli na tehdejší dobu docela zápaďácký styl a cestovali kolem světa. Dělali hrozně dobrodružné věci a u nás nic podobného nebylo. A z dětských filmů to byla rozhodně Cesta do pravěku.

 

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.