26/5 — 1/6/2022
62. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
28. 5. 2022

Camiel Schouwenaar o filmu BIGMAN

Dylan a Youssef jsou dva nejlepší přátelé, pro které znamená fotbal všechno na světě. Dylan ale po nehodě skončí na invalidním vozíku, a s novou životní realitou se musí naučit žít. Jeho otec (a bývalý trenér v jedné osobě) má za to, že by měl své tělesné postižení přijmout a na fotbal zapomenout. Dylan je ale odhodlán znovu hrát. A co Youssef? Opustí jej nebo bude stát za Dylanem?

Každoroční festival by byl bez filmu z fotbalového prostředí těžko představitelný. Naopak, takových filmů je na festivalu hned několik. Jako by fotbal více než kterýkoli jiný sport představoval dokonalou kulisu k vyprávění příběhů o statečných mladých lidech. Příběh filmu BIGMAN je však trochu jiný.

Camiel Schouwenaar: Od filmu BIGMAN nečekejte klasický film ze sportovního prostředí o výhrách a prohrách se scénami vystřiženými jak podle šablony. Náš příběh je inspirován dětstvím našeho scénáristy Joba Tichelmana, který má taktéž handicap. Pochází z rodiny fotbalových nadšenců a jeho dva mladší bratři fotbal taky velmi aktivně hráli. Jako dítě si fotbal zamiloval a chtěl hrát jako oni. Jeho odhodlanost mu nedala a naučil se hrát fotbal na vozíku – rukama, v obrácené poloze. On je jediný, koho znám, že to umí - je to nesmírně náročné. Job si vždycky přál na námět svých vzpomínek z dětství natočit film. A teď je tu BIGMAN!

 

Záběry zachycující energii z fotbalu na náměstí a ulicích se skvěle hodí pro otvírák filmu. Jsou v nich kluci, kteří bez fotbalu nemohou žít!

Schouwenaar: Chtěli jsme film otevřít pozitivní dynamickou atmosférou, která symbolizuje Dylanův bezstarostný život. Rád hraje fotbal s přáteli a diskutuje o něm se svým tátou. Radost, kterou fotbal přináší, je motorem našeho příběhu. Dylan si po tom, co skončí na invalidním vozíku, přeje jediné - znovu hrát fotbal s Youssefem. Náš příběh se odehrává v ulicích velkého přístavního města Rotterdamu, kde lidé často rádi říkají: "Pracuj, nemluv." To se odráží i v postoji Dylana - tvrdě pracuje a dělá všechno proto, aby se uzdravil. 

 

Co bylo pro hlavního herce Maika Cillekese nejtěžší? Fotbalové scény nebo manipulace s invalidním vozíkem?

Schouwenaar: Stoprocentně fotbalové scény. Maik Cillekens (Dylan) není nějaký zvláštní fotbalový talent. Ale věděl jsem, že díky správným záběrům, choreografii a střihu bude jeho talent uvěřitelný. Jeho opravdový talent totiž spočívá v ovládání kola. On je biker. Na kole umí nespočet triků. Hned na naší první zkoušce na vozíku se jen tak projel na jednom kole. To byla bomba! Moc ho bavilo se učit všechny ty vychytávky a triky. Job jej naučil vozík ovládat, jezdit rychle, dostat se do něj a z něj, a taky samozřejmě hrát fotbal v obrácené poloze. Hodně se nadřeli!

 

Dylanovy reakce plné frustrace a hněvu nejsou ničím, čím by se asi chtěl chlubit, ale jsou naprosto a hluboce lidsky pochopitelné. Co přesně má v divákovi probudit pochopení?

Schouwenaar: Spolu s Jobem jsme vytvořili univerzálně platný příběh - tj. jak děti, tak i dospělí se dokážou vžít do toho, že někdo něco ztratí nebo se mu nedaří, a že to vede ke hněvu a frustraci. A každý si přeje, aby Dylan znovu chodil a hrál se svými přáteli. Když věci nejdou podle plánu, nevzdává se. Jeho houževnatou povahu mu všichni závidí. V prvním konceptu scénáře se Dylan propadal ještě do větší frustrace, a to takovým způsobem, že klidně mohl zůstat u diváka v nelibosti. Některé scény jsme změnili a udělali z něj tu tvrdohlavou a temperamentní postavu, se kterou se divák může ztotožnit. Jakmile jsem obsadil Maika do role Dylana, věděl jsem, že to půjde - Maik je silná osobnost, ale zároveň milý kluk.

 

Jakou roli hraje „snová postava“ v Dylanových snech?

Schouwenaar: Pro film jsem se, mimo jiné, inspiroval i snímkem HLEDÁ SE ERIC, ve kterém se profesionální fotbalista Eric Cantona znenadále objeví v životě ztrápeného pošťáka. To samé jsme udělali s Touzanim - street fotbalistou, kterého proslavil YouTube. Jeho solidarita vůči Dylanovi je bezpodmínečná; na rozdíl od Dylanova otce a do jisté míry i Youssefa. Když na Dylana spadne splín, slavný Touzani jej povzbuzuje k tomu, aby to nevzdával. A u toho, jak dává Dylanovi ty správné rady, působí jako jeho opravdu blízký přítel. Nechtěli jsme z něj udělat mýtickou postavu, jen někoho, kdo pomáhá chlapci v nouzi. Legrační je, že tento imaginární přítel se v určitém okamžiku objeví jako reálný člověk.

 

Po každém záblesku naděje přichází pro Dylana další zklamání, znovu a znovu. Je to příběh jen tohoto filmu, nebo prostě obecně platný příběh života?

Schouwenaar: Příběh našeho filmu. Někteří musí čelit ve svém životě velkému neštěstí, jiní ne. Natočili jsme film o chlapci, který se jen těžko smiřuje se svým handicapem. Čím více se snaží, tím méně se mu daří. Vyprávíme tedy příběh silné vůle, nezávislosti a důvěry ve vlastní schopnosti. Pokud něco chceš, jdi si za tím. Dylan se s pomocí svého přítele každým pokusem přibližuje k přijetí svého nového života.

 

Rodiče, kteří se vehementně zapojují do sportovní kariéry svých dětí, jsou dobře známým fenoménem dnešní doby. Pro inspiraci jste asi nemusel chodit daleko.

Schouwenaar: Kultura mládežnického fotbalu je v Nizozemsku nesmírně populární.  Každá vesnice má svůj klub a v sobotu jsou všichni rodiče na hřišti a povzbuzují své děti při zápase. Je to prostě rodinná tradice. Mnoho let jsem dělal totéž pro své syny. Tak jsem pro film načerpal hodně inspirace.

 

Je opravdu bolestné sledovat, jak jsou Dylanovi rodiče bezmocní. Jednoduše chybí kuchařka, která by dala návod na to, jak takové situace řešit.

Schouwenaar: Každý na to může reagovat jinak. Když vám dítě skončí na vozíčku, přirozenou reakcí je chránit jej a pečovat o něj. Někteří rodiče ale nevědí jak. My ve filmu ukazujeme obě strany mince - a to prostřednictvím Dylanovy starostlivé matky Marjan a jeho netaktního otce Dennise. Joba nechali rodiče i přes jeho handicap hrát venku s ostatními chlapci. Někdy se vrátil domů po pádu z invalidního vozíku s krvácejícími koleny, ale jeho máma mu je přelepila náplastí a Job se pak vrátil zpátky na ulici. To bylo pro nás velmi důležité téma, kterým demonstrujeme to, že pokud rodiče chtějí, aby jejich děti vyrostly ve spokojené sebevědomé jedince, musí je přestat přehnaně ochraňovat.

 

Bonusová otázka: co pro vás znamená Feyenoord (nizozemský fotbalový klub, pozn.překl.)?

Schouwenaar: Abych byl upřímný ... fotbal pro mě až tolik neznamená. Job je ale na druhou stranu zarytý fanoušek fotbalu a Feyenoordu. Už se určitě nemůže dočkat, až bude sledovat Finále Konferenční ligy. 

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.