28/5 — 1/6 & 9 — 15/9/2021
61. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
13. 9. 2021

Hvězdy na Chodníku slávy letos patří dámám českého filmu

Klára Issová a Anna Geislerová. To jsou jména dvou oblíbených českých hereček, které budou nesmazatelně vyryta na kamenné dlaždice zlínského Chodníku slávy. Jejich slavnostní odhalení proběhne dnes v 16 hodin před Velkým kinem.

Historie společného projektu Nadačního fondu Kapka naděje a Zlín Film Festivalu sahá až do roku 2006. Letos se organizátoři rozhodli věnovat hvězdy dvěma významným českým herečkám, jejichž filmová kariéra započala již v útlém věku. Anna Geislerová se nesmazatelně zapsala v pouhých čtrnácti letech do československé filmové historie hlavní rolí v debutu Filipa Renče Requiem pro panenku, který se navíc natáčel přímo ve Zlíně. Pro Kláru Issovou byla zase osudovou v šestnácti letech její první filmová role v černé komedii režiséra Saši Gedeona Indiánské léto, za níž byla nominována na Českého lva.

 

KLÁRA ISSOVÁ

Vy jste pravidelným hostem Zlín Film Festivalu a patříte už téměř do festivalové rodiny. Letos ale bude návštěva trochu jiná, mnohem slavnostnější. Přijedete si totiž odhalit svoji hvězdu na zlínském Chodníku slávy. Co Vás jako první napadlo, když jste se o hvězdě s Vaším jménem dozvěděla?

Měla jsem velkou radost. Přišlo mi to moc milé a potěšilo mne to. A tak bych ráda i touto cestou chtěla všem z festivalu moc poděkovat za takovou přízeň. Těším se na další setkání, filmy a celou atmosféru města.

 

Jaký máte vztah ke Zlínu? Máte vůbec čas a prostor během festivalu si město projít?

 Ve Zlíně, kdykoliv ho navštívím, tak je mi tu vždy dobře. Začalo to na festivalu před pár lety, kdy jsem byla v hlavní porotě. Skvěle jsme si sedli s kolegy porotci a ten rok bylo i hodně skvělých a silných filmů. Navázala jsem zde nová přátelství a kamarádka Zuzka mne sem pak ještě párkrát pozvala. Ve Zlíně jsem byla na kole, in-linech, mám ráda lezeckou stěnu Vertikon. A samozřejmě pohled na baťovské domečky, které jsem měla možnost si prohlédnout i z jeho pojízdné „výtahové“ kanceláře. Tento architektonický a symbolický styl Zlína ve mně vzbuzuje pocit útulnosti.

 

Kousek odtud, na Slovácku, jste nedávno natáčela nový film Tichý společník, který měl v červnu premiéru. Jak se Vám natáčelo na slováckých Kopanicích, ve vesnickém prostředí a také s místními „neherci?

Bylo to naprosto krásné natáčení a něčím mi to připomnělo i vznik filmu Indiánské léto, který se točil v podobném duchu. Bylo to takové obyčejné, s obyčejnými lidmi o obyčejných lidech, kteří mají svou hloubku, již navenek neukazují. Z lidí jsem cítila vřelost a také to, že si užívají být spolutvůrci filmu. Bylo to dojemné. Z filmu mám radost, protože je takový jiný. A nelze nezmínit „vlčnovské koláčky“, to bylo asi největší blaho. (smích)

 

Pamatujete si nějaká typická slova v moravském nářečí?

Tož…? (smích)

 

Jsme na dětském festivalu, tak nejde nezeptat se na pohádky. Vy jste prý na začátku své herecké kariéry pohádkové role princezen odmítala a spíše jste vyhledávala zajímavější herecké výzvy. Kdy se to zlomilo?

To máte pravdu. Zlomilo se to, když mi nabídli princeznu, která byla takový rebel. Uteče z domu, protože si nechce vzít muže, kterého jí vybrali. To se mi líbilo, že to není ta „jemná“ princezna. Kdosi mi totiž po premiéře Indiánského léta řekl, že budu hrát jen princezny, a to jsem nechtěla. Já sama mám v sobě kromě jiného také hodně kuráže, i když není na první pohled patrná, a nechtěla jsem, aby mne hned na začátku kariéry takto zaškatulkovali.

 

Nakonec jste si zahrála v šesti pohádkách, například O svatební krajce nebo v oblíbené pohádce Královský slib. Jsou role princezen obecně jednodušší?

Nejsnáze se mi hrála právě ta rebelka ve Svatební krajce. Ale neřekla bych, že je to snazší. Za každou postavou princezny je ukryt jiný charakter. Někdy je to rozmazlená holka, někdy holka, co musí překonat nějaké překážky, prokázat, že je odvážná, nebo se něčeho vzdát pro dobro ostatních… Za každou korunkou je ukryta lidská bytost se svými slabostmi i silnými stránkami a vždy je potřeba vytvořit postavu opravdově, aby byla uvěřitelná.

 

V pohádce Anděl Páně jste ztvárnila krásnou roli Panny Marie. Jak jste se cítila v této roli?

Moc hezky. Jirka Strach chtěl, aby z ní byla cítit mateřskost, ale i ta zdravá přísnost. Ona je tím krkem, který hýbe hlavou… A být ve společnosti tolika úžasných herců při natáčení, to bylo také moc fajn. Je pravda, že toto je asi postava, se kterou mne mají lidé nejvíce spojenou. Většinou, když mě někdo pozná na ulici, tak řekne: „Jé, Panenka Marie.“

 

Je ještě nějaká pohádková postava, kterou byste si někdy ráda zahrála?

Konkrétní postavu vysněnou nemám, ale je pravda, že v pohádkách bych chtěla hrát víc. Pohádky mám velmi ráda a často si doma nějakou pustím. Je v nich vždy ukryta nějaká hluboká pravda a ponaučení. Děti se skrze pohádkové příběhy učí férovosti a dospělák si připomene, co je opravdu v životě důležité.

 

Tématem letošního festivalu je Literatura ve filmu. Vy jste si například zahrála i ve filmové adaptaci Letopisů Narnie – Princ Kaspian. Znala jste knižní předlohu tohoto známého románu? Četla jste ji?

Neznala, já jsem fantasy nikdy moc nečetla a velkým čtenářem jsem se stala až po třicítce. Během studia i později jsem hodně pracovala, a tak jsem četla spíš scénáře nebo divadelní hry, na kterých jsem měla pracovat…

 

Prozraďte nám, kterou Vaši oblíbenou knihu máte ráda zfilmovanou, nebo byste ráda viděla na filmovém plátně

Vrátím se s touto odpovědí na Kopanice. Když jsem četla Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, tak jsem si říkala, že by to byl krásný film a hlavně velmi silná, složitá a komplexní ženská postava ke hraní. Takové hrdinky se mi líbí…

 

 ANNA GEISLEROVÁ

Jaké to je mít svoji hvězdu na Chodníku slávy? Co Vás jako první napadlo, když jste se dozvěděla, že nová hvězda ponese Vaše jméno?

Mám z toho obrovskou, upřímnou a ješitnou radost! Takhle jsem si život hereček představovala, když jsem byla malá.

 

Jaký vztah máte ke Zlínu? Před dvěma lety jste u nás na festivalu byla v roli předsedkyně poroty, tentokrát si přijedete pro svou hvězdu. Co se Vám jako první vybaví, když se řekne Zlín?

Vždycky si říkám, jak se může tak krásné a laskavé město jmenovat Zlín… Všechno je tu „hodné“. a mám se Zlínem spojené nekonečné množství vzpomínek. Začíná to natáčením Requiem pro panenku. Hodně vzpomínek se pak pojí s hotelem Moskva – ten mám opravdu v sobě.

 

Máte za sebou úspěšný rok, kromě biografických rolí Boženy Němcové a Olgy Havlové jste se objevila také v seriálu z lékařského prostředí, navíc jste nedávno točila i v Liverpoolu. Který z projektů byl pro Vás nejnáročnější?

Božena byla opravdu náročná. Psychicky, fyzicky, časově… Ale já miluju těžké věci, takže to je vlastně plus. a točit v době pandemie v zahraničí byla taky docela výzva.

 

Film Havel a minisérii Božena jste točila současně. Jaké to bylo střídat mezi sebou tak náročné role?

No, bylo to náročné a pestré…

 

Která z těch dvou významných žen Vám byla osobně blíže?

Obě mi přirostly k srdci a to, co je paradoxně nejvíc spojuje, je jejich největší odlišnost. Nemůžu vybrat jednu – jsou moje obě dvě.

 

Když jsme u těch hvězd, konečně jste si zahrála v pohádce, která se Vám dlouho vyhýbala. Ve vánoční pohádce jste zářila jako hvězda Proxima. Měla jste radost, že Vás konečně obsadili?

No to byl splněný sen! Téměř třicet let kariéry a žádná role v pohádce... Samozřejmě počítám, že jsem se na čtyři vteřiny zjevila v pohádce Anděl Páně a ve Fantaghiro hrála královnu elfů, ale větší pohádkový prostor se neobjevil. Až teď Proxima.

 

Proxima nebyla zrovna kladná pohádková postava. Jak se Vám „žárlivá záporačka“ hrála?

Báječně! To je radost zahrát si záporáka. a já jí rozuměla. Člověk dokáže za život vstřebat a prožít tolik emocí a situací, že stačí sáhnout do kapsičky… Byla to velká zábava. a hlavně tam byla neskutečně vtipná sestava kolegů. Láska!

 

Třeba se teď pohádkové nabídky jen pohrnou. Je pravda, že Vás brzy uvidíme ještě v další pohádce? Prozradíte více?

Byla tu, ale z časových důvodů sem nakonec musela odříct. Ale bude nádherná a dám si ji jako divák.

 

Kulturní život v zemi letos opět paralyzovala pandemie koronaviru. Jak jste uplynulý zvláštní rok vnímala a prožívala? Jak jste trávila „pandemické volno“?

Já bych se už k tomu nevracela, ať se to nevrací k nám…

 

Tématem letošního festivalu je Literatura ve filmu. Vy sama jste spisovatelka. Chystáte na literárním poli něco dalšího?

Já, známý lenoch a prokrastinátor, jsem začala psát povídky, které vycházejí v souborném vydání a to tempem jedna za půl roku. a ten formát je ideální. Takže jich už vyšlo tuším pět a já jsem si tím pádem přidala na poličku dalších pět knížek a cítím se líp, ale vlastní kniha chvíli potrvá. Ale bude. Nicméně!! Aktuálně je v tiskárně náš letošní Diář a je překrásný. Moje sestra Lela z něj opět udělala tak krásnou „knihu“, že se bojím, že si do něj ani nic psát nebudu. Počkejte si na něj!

 

Jaká je Vaše oblíbená kniha?

Já čtu prakticky bez přestání a poměrně hodně velký rozptyl – od detektivek po literaturu faktu. Ale aktuálně jsem si osvěžila romány Nebe nezná vyvolených, Tři kamarádi a vůbec všechny Remarqueovy knihy, které mě kdysi do literatury vtáhly. a jsou skvělé.

 

Prozraďte nám, filmovou adaptaci které knížky máte nejraději?

Želary. Schindlerův seznam. Postřižiny. Ostře sledované vlaky. Harry Potter!

 

A kterou Vaši oblíbenou knihu byste ráda viděla zfilmovanou?

Když čtu s mým synem Maxem knihy Davida Walliamse, jako třeba Půlnoční gang , divím se, že to někdo už netočí. a já bych si někdy zrežírovala třeba svou povídku…