28/5 — 1/6 & 9 — 15/9/2021
61. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
10. 9. 2021

Režisér Yoichi Narita o filmu ZA SVĚTLEM: "Nemůže si pomoct, ale je plná hněvu."

Nekonečná rýžová pole, kam jen oko dohlédne, tvoří geometrické tvary, které jako přímky protínají prázdné silnice. Z oblasti, která se postupně vylidňuje, se lidé stěhují za novým životem do města. Uprostřed těchto strnulých tvarů rýžových polí se najednou objevuje kruh a v něm se setkávají dva osamělí spolužáci Akiru s Maki, které spojuje jedno tajemství. Pootevřou tyto spřízněné duše dveře i tomu vtíravému světu zvenku?

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

NE | 12.09 | 19:30 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 5

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

 

Na snímku ZA SVĚTLEM vás ihned ohromí barvy ... na plátně svět vypadá modře, šedě a bíle, s několika barevnými akcenty.

Yoichi Narita: Nalezení té správné barvy a jejího tónu je pro mě nesmírně důležité, určuje totiž celkový dojem z filmu. Toto je příběh o lidech, kteří hledají světlo. Myslím, že to vysvětluje tu paletu barev. Mám ale rád také teplé barvy. Zvláště ve scéně v rýžovém poli je ten teplý odstín pro příběh zásadní. Když se srdce obou protagonistů potkají, pole rozzáří zlaté světlo.

 

Díky tomu film na diváka může působit jako jedna dlouhá snová sekvence. Byl to záměr?

Narita: Ano, i realismus může vypadat jako jeden dlouhý sen. Ostatně jako život sám, ne?

 

Mezi generacemi je velká generační propast, kterou je těžké překonat.

Narita: ZA SVĚTLEM je filmem o dospívání, což je nejnestabilnější období v životě člověka, které pravděpodobně vrcholí někde kolem 14. roku. A někde v procesu přeměny dítěte na dospělého jedince se stane, že teenageři najednou odmítají svět dospělých jako celek. To je zejména případ Akiry.

 

Totéž platí pro propast mezi chlapci a dívkami. Kamera zabírá buď skupinu chlapců nebo dívek, nikdy se skupiny nemíchají dohromady.

Narita: Za tím je úplně stejný důvod, a tím je dospívání. Přestože jsou teenageři vůči druhému pohlaví mnohem vnímavější, než někdy dokážou zvládnout, často je to zároveň vzájemná odmítavost, díky níž radši tvoří skupinky stejného pohlaví. Akira a Maki jsou zjevně výjimky. V tomto období života necítili sounáležitost ani s jednou ze skupin, a tak bylo v podstatě nevyhnutelné, že spřízněnou duši našli v tom druhém pohlaví.

 

U Maki někdy vztek nezvladatelně bouchne. Co se to v ní děje?

Narita: Spousta věcí! Předně se nemůže přenést přes propastí mezi svými pocity dokonalého rodinného štěstí z období dětství a krutou realitou její současné situace. Zadruhé cítí úzkost z toho, co se kolem ní děje. Její svět se vyprazdňuje i tím, jak lidé opouštějí město. A pak je tu již zmíněný prvek zranitelného věku dospívání. Kruh v rýžovém poli je pro ni místem, kde se utíká před světem, ve kterém jí svírá samota a opuštěnost a neumí to jinak vyjádřit, než vztekem.

 

Je úprk z venkova do města dnes v Japonsku vážným problémem?

Narita: V době pandemie to z pochopitelných důvodů přestal být velký problém. Nicméně obzvláště pro region Akita, kde se film odehrává a jehož míra vylidňování je vůbec nejvyšší v Japonsku, je to stále mimořádně palčivá otázka, ostatně stejně jako pro většinu venkovských oblastí po celém světě.

 

Scéna o „realitě jídla“ je pro diváka poměrně náročná.

Narita: Toto je pro mě velmi důležitá scéna. Jako lidé zabíjíme zvířata a jíme rostliny, jako například rýži. Není to nutně špatná věc, ale mým záměrem bylo poukázat na to, aby si lidé znovu uvědomili, že to patří k lidské přirozenosti, i když si to ne vždy uvědomujeme.

 

Častým rysem Vašeho filmu je ticho, které jednou za čas prorazí hlasitější a intenzivnější zvuk.

Narita: Nežijeme všichni tak nějak více samotnou „přítomností“ než tím, co si říkáme? Je to právě přítomnost lidí, která je důležitější než slova, která říkají. Snažil jsem se udělat film, který bude působit "opravdově", a tak je v něm velký důraz kladen právě na význam všech smyslových prvků, zejména zvuku, včetně hlasitosti, hudby, dialogů a zvukových efektů. 

Za rozhovor děkujeme našemu belgickému spolupracovníku Gertu Hermansovi.