26/5 — 1/6/2022
62. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
25. 8. 2021

Anca Damian o filmu MARONA VYPRÁVÍ SVŮJ PŘÍBĚH: „Můj film je jako klobása“

V posledních chvílích života reflektuje rozkošná pouliční fenka Marona svůj život. Vzpomíná na to, jak byla kdysi roztomilým štěnětem a na všechny ty lidi, ke kterým cítila bezpodmínečnou lásku. Ať už to byl akrobat, stavební dělník či malá holčička, která jí slíbila, že ji nikdy neopustí.

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

ČT | 09.09 | 13:00 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 2

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

Nestává se příliš často, že by celovečerní film, a to ani animovaný, oslnil takovým množstvím barev, pohybu a umělecké bujarosti jako právě MARONA. Díky vířivé animaci, někdy snové a jiskřivé, jindy temné jako noční můra, je grafický svět filmu MARONA strhující podívaná. Což je také jeden z důvodů, proč tato francouzsko-rumunská koprodukce pod režisérskou taktovkou Ancy Damian nedávno získala ocenění ECFA za „nejlepší dětský film roku“.

 

Film MARONA VYPRÁVÍ SVŮJ PŘÍBĚH se téměř s jistotou trefí do černého. Mám tedy na mysli to, že se při filmu jen těžko vyhnete vzlykání a popotahování. Cítíte se aspoň trošičku provinile za ty slzy, které byly prolity?

Anca Damian: Vůbec ne! Myslím si, že ty emoce v nás zůstanou déle, a tak může mít poselství filmu jistý katarzní efekt. Čím víc zlomených srdcí, tím jsem šťastnější. Není to jen o pláči, protože diváci se také zasmějí. Po každé dramatické scéně následuje střih na vtipnou. Život je paradox - nic není černé nebo bílé. Každá radost zahrnuje ve své podstatě i smutek z toho, že daný okamžik netrvá věčně.

Jak se do vašeho života dostali psi?

Damian: Můj syn dostal ke svým 16. narozeninám nabídku na psa - jako dárek. Prosila jsem ho, aby to jej nepřijímal. „Protože jak se znám, už bych navždy byla psím otrokem. Brzy bych seděla na podlaze, zatímco by se pes na mé přání velebil na gauči.” Můj syn mi ale řekl: "... pokud mi nedovolíš mít psa, odstěhuji se. A tak dostal psa. Pak se syn odstěhoval a psa nechal u mě - prostě klasika. Na psech se mi konkrétně líbí to, že i když zestárnou, stále mají duši dítěte, stále si chtějí hrát. Můj pes má přes 11 let a po každé delší procházce vím, jak jej bolí ve starých kostech. Ale i tak cítí nutkání běhat a hrát si - jako dítě, které nikdy nevyroste.

Byl Maroně předobrazem nějaký reálný pes?

Damian: Jednou se ke mne na procházce přidal toulavý pes. Ten pes měl v sobě takovou čistotu, že jsem se prostě nemohla smířit s myšlenkou, že jej nechám na ulici. Snažila jsem se mu najít rodinu, která by se ho ujala. Dynamiku dané pěstounské rodiny vždycky změnil, jeho přítomnost měla dopad na vnitřní vztahy v rámci rodiny. Uvědomila jsem si, že očima tohoto psa mohu vyprávět příběh o lidských vztazích. Pes dostal jméno Marona, což v rumunštině znamená „hnědý“. Pro film jsme sice jeho vzhled změnili, ale jméno jsme mu nechali jako vyjádření pocty k němu.

Na světe je tolik různých plemen psů. Marona není ani labrador, ani čivava či pitbull. Proč vypadá tak, jak vypadá?

Damian: Výtvarný umělec Brecht Evens se již na počátku rozhodl, že chce ponechat barvy Marony v černé a bílé, a všechny ostatní barvy se budou jakoby od ní odrážet. Nos ve tvaru srdce, tlapky, které vypadají jako ponožky a uši ve tvaru křídel utvářejí její vlastní identitu.

Při kombinaci různých grafických stylů vytváříte každým z nich novou atmosféru, nový svět. A i přes všechny různé styly, které byly použity, se vám podařilo prezentovat film „celistvě“.

Damian: Má metoda spočívá v přenesení příběhu do konceptu. To je základem každého mého rozhodnutí. Lidé se mě někdy ptají, jestli bych jim mohla pro jejich projekt vymyslet koncept. Což samozřejmě mohu, ale vaše realizace bude problém. Držet se konceptu vám nepůjde, protože musíte v souladu s ním každý den činit malá rozhodnutí, a pokud s tím nejste jedno tělo a jedna duše, tak si nebudete vědět rady. I kdyby mi někdo ukradl scénář, můj film nenatočí. Celý můj film je taková „klobása“ - se stopáží, kterou mám na paměti, musí různé náplně a přísady držet pohromadě. Vegetarián propagující klobásy ... divné, že?

To nemají animátoři velkou volnost v tvorbě.

Damian: Mám sice vše pod kontrolou, ale zároveň je chci zapojit do procesu tvorby filmu. Každý animátor má jednu postavu, na které pracuje - neanimují jednotlivé scény, ale pracují na animaci jedné postavy ve všech scénách. Mluvím s animátory a přidávám kontext, a po několika měsících se ta veškerá dřina vyplácí. Své postavy znají do posledního detailu a přicházejí s vlastními návrhy a nápady. Dokonce i jejich chyby někdy přispějí ke konečnému výsledku.

Když se dětí zeptáte na první dojmy z filmu, obvykle řeknou: Nikdy předtím jsem takový film neviděl.

Damian: To je škoda pro filmový průmysl. Jak si mohou děti říct o něco, o čem nevědí, že existuje? Ano, film by měl být v první řadě zábavný, ale co dál? Tématům, kterým se můžeme věnovat, je tolik. MARONA vypráví o štěstí. Za jakým štěstím se honíme celý život? Pro tento film je smrt výchozím bodem, ale je to příběh o životě. Rumunsko nemá v animaci tradici, a dokonce ani školu. Mohla jsem tedy rozvinout svůj vlastní jazyk v naprosté svobodě, bez jakýchkolich obav a předsudků.

Mnoho filmů, které by mluvily stejným jazykem, jsem vskutku neviděl. Napadá mě snad jen brazilský animovaný film CHLAPEC A SVĚT (O MENINO EO MUNDO, Alê Abreu).

Damian: Přesně. Ve svém režisérském záměru jsem napsala: "Tento film vidím jako DÍVKU A SVĚT." Odkazuje na ten film. Zatímco chlapec objevuje svět tím, že hledá svého otce, můj příběh je o "dívce", která objevuje svět přes své citové vazby k němu.

Film zviditelňuje problematiku vztahu lidí ke zvířatům.

Damian: Věřím, že v tomto vesmíru nejsme jedinými tvory, a přesto si nárokujeme všechna práva, včetně práva zabíjet. Nemáme žádnou úctu k ostatním tvorům kolem nás. Dar, který jsme dostali, nepoužíváme správně a doba odplaty se blíží.

Marona jde od jednoho majitele ke druhému. Od akrobata, dělníka, až po malou holku ... Proč právě tyto postavy?

Damian: Akrobat Manole je reflexí na dětství, kdy nic není nemožné. Dělník Istvan je zase zablokován emočně a tím představuje dobu dospívání. Příběh Solange je o přijetí lidí takových, jací jsou. Nikdo není stoprocentně dobrý nebo špatný, Solange sice Maronu zachrání, ale pak ji také přivede na cestu s tragickým koncem. Film má však ještě jednu vrstvu. Manoleova část je jakoby zasazena do let padesátých, Istvanova zobrazuje konzumerismus osmdesátých let a Solange žije v současnosti. Je to jako byste putovali časem a pes byl vaším odrazem. 

Za rozhovor děkujeme našemu belgickému spolupracovníku Gertu Hermansovi.

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.