30. 5. 2019

Safdar Rahman o filmu CHIPPA: „Každý ví, že život není fér“

Příběh jedné noci očima dospívajícího chlapce. Chippa, pro kterého je domovem ulice zimní Kalkaty, dostane dopis od otce, na kterého si však nepamatuje. Chce se o něm dozvědět víc a rozhodne se proto opustit rodnou hroudu. Dopis je ale napsán v urdštině, a tak hledá někoho, kdo by mu jej přečetl. Po hádce s pratetou, se kterou žije, se ještě více utvrdí ve svém záměru odejít. Na své desáté narozeniny se Chippa s úderem půlnoci vrhá s taškou plnou cetek do pouličního života nočního města a snaží se opětovně navázat spojení se svým otcem…

Mohl byste nám o městě, v němž se film natáčel, říct něco víc?

Safdar Rahman: Natáčelo se v Kalkatě. Historicky bývalo toto město na východním pobřeží hlavním městem Indie během britské nadvlády až do začátku devatenáctého století. Je součástí státu, který měl tři a půl desetiletí, od sedmdesátých let do začátku jednadvacátého století, komunistickou vládu.  Z Kalkaty pochází mnoho z indických bojovníků za svobodu, ale také mnoho intelektuálů, spisovatelů, myslitelů, básníků, umělců, hudebníků a filmařů. Ve velké části města máte i dnes pocit, že se tam zastavil čas, a město odmítá ze svého historického dědictví ustoupit. Někdy má člověk pocit, že Kalkata je jako prapravnučka nějakého krále z královského rodu, který přestal vládnout před mnoha generacemi. Přesto je pro toto prapravnouče jeho rodokmen je velmi důležitý.  

Ale scenérie, do které nás film zavede, má do královského dvora daleko.

Rahman: Film je především o lidech, kteří Kalkatu tvoří. Jedna kritik v jedné z recenzí filmu řekla: „Město, které funguje na zádech mužů a žen, kteří vaří čaj, smaží šingary, řídí taxíky a staví domy jenom proto, aby Město radosti mohlo pít, jíst, cestovat a žít, aby mohlo samo sebe nazývat intelektuálním. Je to taková chudší vrstva, která městu vládne v noci dávno potom, kdy slavní městští básníci a umělci usnuli. “ Myslím, to trefila naprosto přesně.  

Jak přesně jste město do svého příběhu zasadil?

Rahman: Tento podbřišek Kalkaty leží přímo na jeho břichu. Uprostřed chaosu a lomozu v centru města je rušná podzemní čtvrt, zvaná Park Circus. Uvnitř Park Circusu můžete jen ztěží rozlišit domy, budovy, obchody, stoky, životy; všechno se tam mísí a proplétá v jediné silné směsi. CHIPPA je pevně zakořeněn v lokálním prostředí té části Kalkaty, která je převážně neznámá dokonce i Kalkaťanům. Já jsem v Chippově skutečné čtvrti vyrostl, a v mnoha ohledech jsem tento příběh napsal, protože jsem byl v jeho věku. Skoro každé dítě, které znám, v určitém okamžiku svého života hrozilo odchodem z domova. Někdy si na to sbalíte kufr, někdy dokonce zajdete až na roh hraniční ulice své čtvrti. CHIPPA je poctou tomuto duchu.

Zatímco se Chippa městem prochází, vstupuje jako dítě do světa dospělých. Jak jste se v celém filmu zachoval perspektivu malého chlapce?

Rahman: Myslím, že většina z toho je ve scénáři. Od samého počátku jsme si byli jisti tím, že chceme, aby během celého filmu diváci cítili to, co cítí Chippa. Každou minutu a každou sekundu. Spolu s ním do každé scény vstupujeme a s ním i z každé scény odcházíme. Nevstupujeme do žádných prostor, do nichž nemá přístup on. Při dalším zkoumání některých dalších postav se rozhodneme zkoumat jenom to, co se podaří Chippovi zjistit z jejich rozhovorů. Teprve na konci, když se Chippa konečně vrací spát tam, odkud vyšel, kamera odjede někam jinam, a odhalí informace, které Chippa nezná. To nás vyvede z Chippaova života do pozice svědka jeho příběhu, a potom už vidíme titulky, které nás vyvádí ze zážitku z jeho cesty, doufejme i s nějakou přetrvávající emocí (ať už bude jakákoli).  

Chippa vede chytré rozhovory se všemi dospělými, s nimiž se potkává. Jako kdyby vždycky dokázal říct tu správnou věc ve správný okamžik. Jak jste tak dobře sladil tón a rytmus těchto dialogů?

Rahman:  Za to děkuji Billu Wattersonovi a jeho mistrovskému dílu v rámci psaní dialogů, jímž je komiks Calvin a Hobbes. Bylo velice důležité, aby se Chippa choval jako zvláštní, ale přesto roztomilé dítě; inteligentní, ale stále nevinné; vtipné, ale ne nepříjemné; chytré, ale nikdy vychytralé. V některých okamžicích už hrozí překročení této linie, ale myslím, že velkou zásluhu za její udržení má herec Sunny, který si tu roli tak dobře přivlastnil. Bylo tak se s takovou postavou vydat až na vrchol, a jemu se dařilo za všech okolností se držet při zemi.  

Na Chippu se opravdu člověk nemůže zlobit. Opravdu má v očích tu jiskru.

Rahman: Sunny měl vlastně obrovskou roli ve filmu s názvem LION, o kterém se před pár lety tolik mluvilo v souvislosti s Oscary. Velký dík patří vedoucí castingu Tess Josephové, která jej našla. Když jsme se s ním poprvé setkali a viděli ten drobný obličej s těma velkýma očima, věděli jsme, že on je ten, kterého potřebujeme.  Myslím, že je zvláštním právě tím, jak normální je. Sám sebe ani svůj nově nalezený život nebere nijak moc vážně, a já si myslím, že právě to z něj dělá tak neuvěřitelného herce. Jeho prostě nic nerozčílí. Je to normální plachý kluk, ale prostě ví, jak se nenechat ničím ovlivnit.  

A co ten pes? Jak se vám pracovalo s ním?

Rahman: Našli jsme dvě podobná štěňata, a protože byla tak maličká, chtěli jsme zajistit, že jim nenarušíme spánkové cykly, aby se na nich veškerá ta tvrdá práce nijak nepodepsala. Jak lidé, kteří kdy psy měli, určitě vědí, opravdu není možné vycvičit dvacetidenní štěňata. Jenom jsme zajistili, aby se Sunny se štěňaty spřátelil, aby spolu trávili hodně času. Jakmile k tomu došlo, hned jsme to měli jednodušší. Museli jsme jenom zajistit, aby Sunny a štěňata byly v záběru spolu.

Indické filmy nám často vypovídají o významu dobrého vzdělání. Ale tady je chlapec, který není vzdělaný vůbec, je ale velice chytrý. Může dítě jako Chippa v tomto světě dostat spravedlivou šanci?

Rahman: Může to znít tvrdě, ale v Indii každý ví, že život není fér. Je to základem každodenního života. Rodina, do níž se narodíte, důležitá je, a ve velké části země to určuje, jak bude celý váš život následovat. Někomu se podaří z tohoto řetězce vymanit, většině ne. To je realita. Když pocházíte z rodiny, která je na ulici, moc šancí nemáte. Chippa reálnou šanci nedostane, je v nevýhodě ode dne, kdy se narodil. Přesto i na těch nejpochmurnějších místech najdete radost; v těch nejtěžších dobách najdete naději. A Chippa tohoto ducha ztělesňuje.  

To je důvod, proč mi CHIPPA připadá jako pocta životu.

Rahman: Chippa vede těžký život, protože žije na ulici s násilnickou tetou, která je jeho jedinou příbuznou. Přesto se rozhodne zaměřit se na to, co má. Má v peněžence dost peněz na to, aby mohl jíst a pít, co chce, kdy chce. Myslí si, že je bohatý. A díky tomu skutečně bohatý je. Pro mě je CHIPPA o tomto duchu. Že ať se stane cokoli, nedovolím životu na mě vyzrát. Vyjdu z toho jako vítěz, protože bez ohledu na to, čím jsem procházel, pořád budu mít za co být vděčný. Takže jsem se rozhodnout být za to vděčný, než abych pod tlakem života vzdal vlastní boj.  

Mají ty boje podobné všichni?

Rahman: Mám šestiměsíční dceru, a když vidíte, že chce mluvit, ale nemůže, nebo že se chce pohybovat, ale nemůže, pochopíte, jak těžký by se jí život mohl zdát. Základem života je boj. Jenomže každý bojuje za jinou věc. Bohatý člověk má problémy. Ty nejsou o nic menší než problémy chudáka, jsou jenom jiné. A uvnitř tohoto boje musíme nacházet radost. Jinak je obtížné se životem prodrat. Někdy je třeba být vděčný za to, že fouká vítr a čechrá nám vlasy. A klidně může stačit jenom tohle, aby nám to vykouzlilo úsměv na tváři. GH