Být hrdinou neznamená mít moc získávat a shromažďovat
Dva kluci soutěží v cyklistickém závodě. Gholamreza a jeho spolužák Karim čas od času jeden druhého vyzvou k závodu na kolech podél železniční trati. Proti silnějšímu spolužáka Gholamreza skoro nemá šanci, navíc nemá ani pořádné kolo. Sní o tom, že by si koupil krásné nové, takové, jako mu slíbil tatínek. Jeho sen však přeroste v misi, která mu zničí všechny každodenní rutiny a dokonce dá v sázku čest jeho rodiny. v KOLE ŠTĚSTÍ, filmu, který divákům posouvá hranice, režisér Amír Mashhádí Abbás své diváky zavádí do jedné malé městské komunity. Stejně jako mnoho jiných íránských filmů, i KOLO ŠTĚSTÍ nám nabízí pohled do života na vesnici.
Amír Mashhídí Abbás: Lidé žijící na vesnicích mají často velmi odlišné potřeby od těch, kteří žijí ve městech. Jejich životy jsou definovány prostředím, v němž žijí, a přírodou – která je na severu Íránu krásná a zelená. Často mívají jemnou duši, ale jsou pilní a mají silnou vůli; to díky drsným horským stezkám, jichž se musí držet, aby našli cestu domů. Chtěl jsem divákům představit intenzivní, ale citlivou povahu těchto lidí. Útrapy každodenního života (v lesích, skalnatých horách, na řekách, v mlze a v mracích) vytváří snovou, ale přesto věrohodnou scenérii.
Dostat kolo je Gholamrezovým největším snem.
To je to, co vidíte v první vrstvě filmu. Potom je tam ale ta nevyslovená vrstva, která je pro chlapce ještě důležitější, a to je porazit v závodě Karima. v jejím pozadí je příběh o nesplaceném dluhu, který Ghomamrezův otec dluží Karimovu otci. Proto se také Gholamreza se svým spolužákem vsadí, a Karim sázku přijme ze dvou důvodů:
- má rád vzrušení z jejich soupeření.
- Gholamreza se ve škole zdá být neporazitelný jako nejlepší student. v této soutěži na kolech jej však Karim může konečně porazit, protože Gholamreza ani nemá pořádné kolo.
Ve filmu je spousta cyklistických scén. Jak jste je natáčeli?
Při natáčení těchto snímků jsme měli velké problémy. Odmítl jsem použít kaskadéry, protože by to mohlo ublížit skutečnému duchu tohoto filmu. Rozhodli jsme se použít jednoduché metody natáčení, ale používali jsme je tvůrčím způsobem. Jako, když jsme například kameru upevnili na auto. V dnešním filmovém průmyslu můžete vždycky, když je potřebujete, pro vytvoření určité atmosféry použít technické prostředky, jako jsou vizuální efekty. Filmová technika v Íránu ale neodpovídá celosvětovým standardům. Protože nemáme k dispozici digitální roboty, používáme svou kreativitu. Dokonce i tváří v tvář překážkám vždy můžeme s pomocí našeho kvalifikovaného štábu získat požadované záběry.
Oba chlapci ve filmu projevují velkou vytrvalost. Kde v sobě našli sílu to nevzdat?
Lidé na celém světě mají různou morálku, ale je tu jedna věc, kterou mají všechny lidské bytosti společnou: každý jedná s úmyslem dosáhnout určitého cíle; a to je to palivo, které udržuje náš motor v chodu. Stejně jako všichni ostatní lidé, i Íránci věnují většinu svého času tomu, aby si plnili svá přání. Kromě všech ostatních lidských vlastností existují dvě věci, které jsou pro každého Íránce velmi důležité: plnit své sliby, a pomoci někomu, komu pomoci máte, i v případě, že vás to bude stát obrovské oběti. Nechci tady své krajany zasypávat komplimenty, ale tyto dvě vlastnosti jsou velmi pravdivé, a jsou úžasné. Protože si Gholamreza a Alireza slíbili navzájem pomáhat, nemohou to vzdát.
Své herce jsme konkurzem vybírali mezi dětmi z vesnice. Přípravou filmu jsme spolu s nimi strávili mnoho dní, až jsme jim ten příběh jaksi implementovali do jejich skutečných životů. Takto se jejich vzájemné přátelství ještě více prohloubilo. Ti dva hlavní aktéři se nikdy předtím nesetkali, ale do příběhu se zapojili tak náruživě, že na konci natáčení měli pocit, jako by se znali už léta. A protože oba mají zázemí stejné vesnice, můj plán fungoval dobře.
Gholamreza má zajímavý vztah s rodiči. Někdy je obviňuje („Táta nedrží sliby! “), někdy si neprokazují nic než lásku a porozumění („Jsem hrdý, že mám syna, jako jsi ty“).
Kvůli rozpočtovým problémům nemůže Gholamrezův otec splnit slib, který svému synovi dal. A protože je to jenom dítě, chlapec nemůže chápat, že otec má jiné finanční priority. Od rodičů se naučil, vždycky držet slovo; na tom je založeno celé jeho chápání zdvořilého a správného chování. Aby zabránil otcovu z ponížení před rodinou, Gholamreza ani nemůže říct, kdo byl vítězem závodu. Nejdůležitější věcí v této rodině je respektovat se a vzájemně si pomáhat. Gholamreza tak činí tím, že vyhraje závod, otec zase tím, že rodině poskytuje domov, a maminka zastává tu těžkou práci, jíž se snaží k jeho úsilí přispět. Všichni mají ostatní členy rodiny nesmírně rádi.
Ve vašem filmu vidíme, jak staří lidé učí mladé, a mladé lidi učit seniory.
Prostřednictvím naší kultury a mýtů mají Íránci zvláštní chápání hrdinství. Být hrdinou neznamená, že máte moc získávat a shromažďovat, ve skutečnosti to znamená mít odvahu obětovat a darovat, být velkorysý. Naši hrdinové používali k výuce morálky poradenství, což můžete poznat z íránských příběhů, anekdot a přísloví. v naší kultuře není žádný rozdíl mezi tím, jestli se mladá generace učí od těch starších, nebo naopak. Hlavním bodem je: když dokážete ostatní něco naučit, učiňte tak.
Můžete nám vysvětlit ten původní název, Douch?
S ohledem na v Gholamrezově domě mu otec zakázal používat slovo ‚bicykl‘. Proto Alireza a Gholamreza používají slovo ‚Douch‘, což je zkratka pro Docharkheh (bicykl), jako když místo ‚bicykl‘ řeknete ‚kolo‘. Je to takový druh zkratky, která se běžně používá, a která by je měla udržet v bezpečí v případě, že by je slyšel otec.
Amir Mashhadi Abbas
Filmový tvůrce z Íránu. Filmu a divadlu se věnuje od dětství; ve svých 16 letech byl nejmladším režisérem v Íránském centru scénických umění a v průběhu let za svoji dramatickou tvorbu získal četná uznání. v oblasti filmu realizoval hrané snímky, dokumenty i TV seriály. Jeho poslední film Kolo štěstí (Douch, 2018) byl oceněn organizací UNICEF.