Etnograf Mnislav Atapana Zelený: Nejnádhernější jsou návraty na místa dávných pobytů

Etnograf a antropolog Mnislav Zelený Atapana si spíše než západní civilizaci, užívá život mezi indiány. Od nich získal své jméno Atapana, v českém překladu List zelené palmy a dokonce se málem stal šamanem. Několikrát pobýval mezi indiány v Amazonii, dokonce pro ně založil nadaci Velká Amazonie. Působil jako velvyslanec v Kolumbii a v Ekvádoru. Indiáni nejsou jen předmětem jeho bádání, ale stali se také jeho opravdovými přáteli.

Jakou jednu věc by si naše pokroková civilizace měla v dnešní době vzít od indiánských kmenů? Čím by se měla inspirovat?

Naše inspirace  by se měla upínat k přirozenému zdroji všech mouder, který indiáni přirozeně a logicky hledají v přírodě. Právě a jedině příroda určuje, co je správné a co je nedobré, špatné, i když je to někdy pro naše tzv. civilizační chápání kruté. Je to však cesta k přežití.

Vaše poslední kniha se jmenuje Pokrokem k zániku. Jste tedy pesimista? Jak vidíte přírodu a náš svět třeba za 100 letech?

Nejsem pesimista v žádném případě, ale zcela obyčejný realista. Vidím a spíš cítím, že cesta naší tzv. civilizace je nasměrována špatně. Jsme už stovky let predátoři kořistící z přírod, kterou decimujeme pro náš blahobyt, který je stále chamtivější. Nenastane-li nějaká podstatná změna v našem přístupu k Zemi, k přírodě kolem nás, budeme  sice stále bohatší a mocnější, zvlášť jen někdo, zato kolaps bude neodvratný. Nelze donekonečna jen brát, ale je nutno také dávat. Indiáni  přírodě dávají, vracejí, co si vzali, dávají ji i dary, tzv. ofrendas či pagamentos. My naopak ji ještě zavalujeme odpady, plasty, toxickým smradem výfuků….

Vracíte se už jen na stejná místa, kde jste byl, nebo plánujete ještě navštívit i nějaké nové místo?

Návraty jsou nejnádhernější. Vracím se na  místa mých dávných pobytů a zjišťuji, jak se „mým" indiánům, kde jsem žil a získal i jméno, nyní daří, jak přežívají tlak civilizace a jak se stále snaží žít v souladu s  přírodou, se svými dávnými zvyky a způsoby života či jak se museli přizpůsobit moderním hračkám mobilů, počítačů, motorek, aut…

Dokáží vás návraty k vašim přátelským kmenům ještě něčím překvapit?

Při každém návratu získávám zcela nové a nové informace, protože nikdy nebudu schopen všechno z jejich života poznat, neboť  jejich vědomosti a zážitky jsou nekonečné, nashromážděné za tisíce let pobytu jejich generací v amazonské džungli, které si nesou dál.

Co myslíte, má dnešní svět v době internetu a pokrokové techniky ještě nějaká svá tajemství?

Jistě, tajemství jsou kolem nás stále a měla by i nadále zůstat tajemná, neobjevená, protože když se budeme snažit vše objevit, vše vyšťárat ze „spárů" přírody, zůstane náš život jakoby prázdný. Hledání tajemství je však v nás zakódované, ano, je to sice nádherná cesta objevování, které podléháme, ale neměla by být tato snaha až takzvaně nadoraz, a objevováním  se přiblížit božským principům, hrát si na samotného Stvořitele. Obávám se, či spíš jsem přesvědčen, že jakékoliv objevování nových i tajemných věcí nám pouze zprostředkovává cestu ke zneužívání objeveného právě k našemu dalšímu obohacování.

Když jsme na dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka či dětský film a proč?

Mám rád naše české pohádky, snad všechny, nerozlišuji, je to součást naší kultury, našeho národního uvědomění, našeho formování dětského charakteru. Z těchto důvodů mně mrzí, že naše pohádky mizí pod tlakem ze zahraničí, mizí z knihovniček dětí a naše pohádky mizí i z televizních obrazovek, kde se usadily děsivé, nesmyslné, hrůzné bytosti, jak z obsahové stránky, tak i umělecké. Pohádky mají dětem prezentovat cestu dobra, aby vyrostly v dobré lidi a ne prezentovat zlo, jako jakési východisko z nouze, jako krátkodobou zábavu.