INDIAN HORSE - rozhovor s herci a štábem

Na konci padesátých let minulého století byl v Ontariu osmiletý Saul Indian Horse odtržen od své odžibvejské rodiny, a byl umístěn do jedné z kanadských nechvalně známých katolických internátních škol. V tomto opresivním dokumentu je Saulovi upírána svoboda mluvit rodným jazykem nebo žít podle svých domorodých tradic, a zároveň je svědkem děsivého zneužívání z rukou přesně těch lidí, jimž byl svěřen do péče. Navzdory tomu Saul nachází spásu v oblíbené kanadské zábavě – hokeji. Hrát se učí tajně, a vyvine si tak jistou jedinečnou schopnost. Zdá se, že vidí zápas tak, jak to žádný jiný hráč nedokáže.

Jeho nadání mu dopřeje únik ze školní bídy. Duchové Saulovy minulosti jsou však neustále přítomni a hrozí, že mu jeho slibnou kariéru a budoucnost zničí. INDIAN HORSE, adaptace cenami ověnčeného románu Richarda Wagamese, je dojemným dramatem vrhajícím světlo na temnou historii kanadských internátních školách i na nezkrotného ducha původních obyvatel.

Producentka Christine Haeblerová: V pátek 13. dubna 2012 jsem jela do práce a v rádiu jsem slyšela rozhovor s Richardem Wagamesem. V jeho hlase a v tom, jak mluvil, bylo něco, co mě opravdu přinutilo poslouchat. Prostě jsem věděla, že si tu knížku musím přečíst. Celé roky jsme potom já a koprodcentka Trisha Dolmanová mluvily o tom, že musíme najít nějaký příběh z internátní školy.

Jak dobře jste byli s konceptem těchto internátních škol obeznámeni?

Koproducentka Trisha Dolmanová: Vyrostla jsem na ranči poblíž jedné z posledních internátních škol, které měly být v Kanadě uzavřeny, a divila jsem se, proč některé děti nechodily do stejné veřejné školy jako my. Úplně jsme si mysleli, že se tam děje něco špatného, a později jsme se o těch hrůzách dozvěděli. Vždycky jsem to vnímala jako temné tajemství Kanady.

Haeblerová: Věděla jsem o internátních školách a o jejich výsledném sociálním dopadu a traumatu, protože se mnou o tom mluvil můj táta. Je Evropan a hodně se zajímal o kanadskou domorodou kulturu. Oproti tomu mé vlastní děti prošly veřejným školstvím, aniž by se o internátních školách naučily jedinou věc, a já jsem věděla, přímo tam na místě, že mám příležitost udělat něco hlubokého – možná vzbudit empatii, soucit a pochopení za křivdy spáchané na původních obyvatelích Kanady v rámci agresivního Zákona o asimilaci, který stvořil systém internátních škol.

Mluvily jste se spisovatelem Richardem Wagamesem o adaptaci jeho románu?

Haeblerová: Richard se začal velice zajímat, přečetl si všechny verze scénáře, jak postupně přicházely. Chtěl takového režiséra, který by dokázal malý film udělat tak, aby vypadal velký, protože chápal omezení našeho produkčního rozpočtu. S konečným výsledkem byl výjimečně spokojený a nazval jej „silným, ostrým, dojemným a empatickým převyprávěním mého románu. “ 

U něhož jste spoléhali na kvalifikované obsazení!

Haeblerová: Záměrem týmu bylo film obsadit nováčky; chtěli jsme vidět nové tváře. Vzali jsme na palubu odborníka na casting původních obyvatel, který musel najít co nejvíc hokejistů, kteří uměli hrát, kolik jen dokázal. Probíhal jeden hokejový turnaj s názvem Little Native Hockey League. BINGO! První prioritou bylo najít Saula č. 1 (ve věku 7-11 let) a Saula č. 2 (14-18 let), protože ty bylo najít těžší, než Saula 3, který je nejstarší verzí. Poslali jsme na akci lidi s velkými náborovými plakáty a 500 letáky. Zaplnili také Facebook a místní noviny. Akce byla úspěšná, dostali jsme víc než 250 přihlášek, které jsme pak zúžili na asi 50 dětí z celé země.

Jedním z nich byl Sladen Peltier, který jako Saul č. 1 podává nádherný výkon.

Haeblerová: Těsně předtím, než jsme casting uzavřeli, přišel Sladen. Bylo na něm něco tak čistého a něžného, že byl velice zvláštní a telegenický. Nebyl zkušeným hercem, takže jsme museli zjistit, jestli by se nemohl zlepšit. Požádali jsme čtyři kandidáty, aby zašli na pár hodin herectví, a Sladen byl tím, kdo se zlepšil nejvíc. Je nadaným hokejistou. Jeho otec byl poloprofesionálním hráčem a jedním z jeho trenérů, takže jsme věděli, že na ledě bude dobrý. Další výzvou potom bylo, najít další dva herce, které by vypadali podobně jako Sladen a bruslili by stejně.

S dokonalým obsazením na palubě jste pak mohli přistoupit k výrobě.

Haeblerová: Natáčení filmu INDIAN HORSE bylo docela obtížné. Film překlenuje období v letech 1959 – 1989. Natáčelo se v různých ročních obdobích v Severní komunitě, a i když jsme bojovali s fyzičkou, pojednával o citlivém tématu a měl nové a velmi specifické obsazení. Noví herci byli nervózní, ale my jsme si najali vynikajícího instruktora herectví, a instruktora odžibvejského dialektu. Sladenova křivka učení byla impozantní. Učil se velice rychle, na place byl disciplinovaný a soustředěný, a hlavně měl zlatou osobnost.

Prováděli jste na place něco z domorodé historie?

Haeblerová: Každý natáčecí den jsme zahajovali obřadem, kdy na plac přišla kvalifikovaná osoba, která se pomodlila, zazpívala a dala požehnání a provedla obřad na place, u techniky a s kterýmkoli členem obsazení, který to chtěl.

Ve filmu je hodně hokejových scén. Jak těžké bylo jejich natáčení?

Haeblerová: Aby hokejové zápasy z té doby vypadaly autenticky, potřebovali jsme staré hokejové vybavení, kostýmy a rekvizity. Bylo nezvykle teplo, a tým byl hluboce znepokojen tím, že nebude dostatečně chladno na to, aby na venkovních hřištích vznikl led a že nebude sníh. Už jenom najít kluziště bylo těžké, mnohem těžší pak ale bylo najít ty, na kterých by nám dovolili nějaký čas na ledu. Uprostřed hokejové sezóny je čas na ledu vzácný, a týmy nejsou ochotny se jej vzdát snadno.

Něco dalšího o nepřízni počasí?

Haeblerová: Klášter byl jako lokace pro školu fantastický, ale i tam byly problémy. Dělníci odřízli elektrické vedení do školy, takže nebylo teplo, v mnoha místnostech nebylo světlo, a spousta koupelen nebyla v provozuschopném stavu. Teploty spadly mezi -10 až -15, a ve škole mrzlo. Neustále tam bylo asi 50 externistů s rodiči, stejně jako velký počet členů štábu a týmu, které jsme museli udržet v teple. Produkce měla ohřívače, které do každé místnosti foukaly teplý vzduch, a generátory jely 24 hodin denně, ale stejně se jim plac vytopit nepodařilo. Potom začalo hustě sněžit.

Co si z tohoto natáčení budete pamatovat nejvíc?

Haeblerová: V každém okamžiku na place vládl velmi hmatatelný pocit lásky a vzájemné podpory a vědomí, že děláme něco důležitého. Zážitek z tohoto natáčení změnil životy. Změnil způsob, jak mnozí členové štábu vnímají kulturu původních obyvatel, což vytvořilo nové příležitosti pro mnoho původních obyvatel v rámci komunit.

Na základě informací z tiskových souborů producentů