30. 5. 2018

Andrea Sedláčková o filmu Backstage: Talentové soutěže jsou tvrdý a pomíjivý svět

Celovečerní snímek Backstage vstoupí do kin 7. června 2018. Stojí za ním režisérka Andrea Sedláčková, autorka ceněného dramatu Fair Play. Snímek Backstage přinese do českého filmu zcela nový žánr tanečního filmu. Vedle herců a příběhu v něm velkou roli mají rytmus, hudba a taneční choreografie.

Snímek přináší do českého filmu zcela nový žánr -  taneční film. Proč jste se do tohoto žánru rozhodla jít?

Právě proto, že je to něco zcela jiného, než jsem kdykoliv dělala. Taneční film je obrazový film. Vizuální emotivnost je alfou a omegou tohoto žánru a já jsem doposud natáčela spíše psychologické filmy, takže se mi líbilo, že mohu použít pro mě nové originální výrazové prostředky a popsat zcela jiný svět, svět hiphopu, jenž je pro mladou generaci všech sociálních vrstev uměleckým a zároveň přirozeným vyjádřením potřeby po svobodě a seberealizaci. Když jsem se viděla, jak tančí skupina The Pastels - naši hlavní protagonisté - byla jsem unešená. Tryská z nich energie, radost ze života a pohybu, nespoutanost, originální kreativita. Není divu, že jsou vzorem pro mnohé mladé lidi.

 

Film vypráví o světě tance, konkrétně hip-hopu a také o zákulisí televizních talentových soutěží. Bylo složité se do problematiky dostat? Jak jste se na natáčení připravovala?

Když jsem si přečetla první verzi scénáře, připadalo mi, že se přehání, že to přeci nemůže být tak hrozné, jak se tam píše. A začala jsem se scházet s lidmi, kteří v této oblasti pracují – režiséry, choreografy, porotci. A zjistila jsem, že realita je mnohdy ještě horší a že je to opravdu tvrdý svět. Velmi často jsou skutečně, jak to ukazuje film, soutěže částečně zmanipulované. Ne vždy vyhrává největší talent, ale ti, kteří mají pro diváka nějakou atraktivnost, ať už svým životním příběhem, nebo například nešikovností, která diváky dojímá a mohou se s ní i ztotožnit. Často divák fandí slabším a dramaturgové soutěží to vědí, proto je někdy posouvají do finále, ačkoliv by si tam nezasloužili být. A pak jsem také navštěvovala natáčení těchto soutěží, pozorovala zákulisí, psala poznámky. Některé dialogy porotců jsou například inspirované realitou.

 

Překvapilo vás něco na zákulisí a průběhu talentových soutěží?

Ano. A to jak je to pomíjivý svět. Rozpočet televizní soutěže je adekvátní a někdy i větší než rozpočet celovečerního filmu. Ten ale má daleko delší kariéru, jde v kině, v televizi, cestuje po festivalech, člověk se na něj může podívat i po mnoha letech. Soutěž je zajímavá jen ten večer, kdy jde v televizi, pak už nikdy. Jak mi říkal jeden z režisérů, nic nestárne víc než televizní soutěž, protože vizuálně se tento žánr nesmírně rychle vyvíjí, mění. Co bylo moderní včera, zítra už působí směšně.

 

Co bylo při samotném natáčení nejtěžší?

Asi skloubit profesionální herce s neherci. Tanečníci z Pastels hrají velmi autenticky, ale je to jiný druh herectví, než profesionální herci. A také přesvědčit tanečníky, že nehrají sami sebe, ale postavy, takže mohou být v určitých chvílích nesympatičtí, nebo třeba oblečení jinak, než ve svém životě. A potom také propojit taneční scény s příběhem a vyvážit je tak, aby tanec nepohltil příběh. Natáčení je vždy trochu vojenská operace, ale tohle byla velká bitva. Především po stránce organizační. Například scény z televizní soutěže se natáčely tři dny, během kterých se na pódiu kromě dvaceti herců prostřídalo osmdesát tanečníků, kteří potřebují být rychle nalíčeni, obléknuti. A to nemluvím o tom, že předtím dlouze zkoušejí své čísla, která se náročně osvětlují, všechno musí být milimetrově připravené. Měli jsme sto padesát komparsistů a dva natáčecí štáby – filmový a televizní, kdy jen ten televizní znamená devět kamer. Členů štábů bylo celkem asi sto. Byly to tři dny plné adrenalinu, ale skvělé, protože nakonec všechno fungovalo!

 

Co vás čeká dál? Máte už v hlavě nějaký nový námět na film?

Ano, teď jsem ve fázi psaní. Půjde o úplně jiný žánr, nechte se překvapit...